Autor­ku Ditu Tábor­skou dlou­ho­do­bě při­ta­hu­jí cizí země, o čemž svěd­čí už výběr obo­ru na vyso­ké ško­le nebo její pro­fes­ní kari­é­ra. Život v cizi­ně se stá­vá hlav­ním téma­tem až v jejím tře­tím vyda­ném romá­nu Čer­né jazy­ky. Je však tře­ba pozna­me­nat, že názna­ky zájmu o cizí pro­sto­ry a život v nich lze spat­řit i v jejích dří­věj­ších dílech. V kni­ze Čer­né jazy­ky ovšem celý pří­běh zasa­di­la do vzdá­le­né asij­ské země, kte­rou objí­ma­jí vody, ale tam­ní oby­va­te­lé mají para­dox­ně sil­né vaz­by na pev­ni­nu. Tchaj-wan a jeho sou­čas­ná slo­ži­tá situ­a­ce jsou vše­o­bec­ně zná­mé. Pro­ces demo­kra­ti­za­ce brz­dí neu­stá­lý tlak ze stra­ny Čín­ské lido­vé repub­li­ky. Důvo­dy jsou struč­ně, ale dosta­teč­ně vysvět­le­ny v úvo­du kni­hy. Pojmy jako „Čan­ka­jš­ko­va armá­da“ nebo „bílý teror“ se stá­va­jí skry­tou hyb­nou silou pří­bě­hu. Nejsou aktu­ál­ní, ale do živo­ta lidí zasa­hu­jí neu­stá­le. To může­me vidět na rodi­ně, jejíž osu­dy pří­běh sle­du­je. Vzta­hy mezi její­mi čle­ny ovliv­ňu­je nejen nemoc, sou­čas­né nástra­hy moder­ní­ho svě­ta, ale také sna­ha Tcha­jwan­ců vytvo­řit si vlast­ní identi­tu. Jaká ve sku­teč­nos­ti je? Může být „sku­teč­ným“ Tcha­jwan­cem jen ten, jehož před­ko­vé na ost­ro­vě žili už před pří­cho­dem Čan­ka­jš­ko­vy armády?Anebo i ten, kdo kvů­li kon­flik­tu mezi komu­nis­ty a Kuo­min­tan­gem uprchl nuce­ně či dob­ro­vol­ně na Tchaj-wan? Nebo jeho potom­ci vyrůs­ta­jí­cí a žijí­cí na ost­ro­vě? Polo­že­ná otáz­ka je kom­pli­ko­vá­na roz­díl­ný­mi názo­ry napříč gene­ra­ce­mi. Hete­ro­ge­ni­ta je v pří­bě­hu všu­dypří­tom­ná, nelze jí uniknout. 

Vůle a síla jít správ­ným smě­rem, vytvo­řit si záze­mí, být v kon­tak­tu se svě­tem jsou hma­ta­tel­né, ale jak může­me vidět na živo­tě hlav­ní posta­vy Baa, také vel­mi křeh­ké. Čte­nář k němu mno­ho­krát poci­ťu­je anti­pa­tie, má ten­den­ci ho odsu­zo­vat pře­de­vším pro jeho sebestřed­nost a chlad. Bao se však díky své­mu pre­ciz­ně zor­ga­ni­zo­va­né­mu živo­tu dostá­vá do kri­tic­ké situ­a­ce. Vše nabe­re rych­lý spád. Jis­to­ty, kte­ré se zda­jí být neměn­né, nako­nec sto­jí na vrat­kých zákla­dech. Tajem­ství, lži, vzá­jem­né křiv­dy mezi posta­va­mi jsou fak­to­ry, jež vytvá­ře­jí ilu­zi. Autor­ka splé­tá síť kri­zí, kte­ré se na Tchaj-wanu dotý­ka­jí kaž­dé­ho člo­vě­ka a kaž­dé­ho dne. Ces­ta zpět z pavu­či­ny není mož­ná; v sou­čas­nos­ti je obzvlášť nut­né, aby posta­vy neztra­ti­ly tvář. Opus­tit své hod­no­ty nebo je meta­mor­fo­vat je pro Baa a jeho nej­bliž­ší ten nej­těž­ší krok. 

Dita Tábor­ská vyprá­ví pří­běh, kte­rý nemu­sí být čte­ná­řům ze střed­ní Evro­py vůbec cizí. Také v Evro­pě spo­leč­nost v nedáv­né minu­los­ti bojo­va­la o svo­bo­du a zdá se, že pro­ces demo­kra­ti­za­ce navzdo­ry dese­ti­le­tím stá­le není u kon­ce. Tuto para­le­lu uka­zu­je posta­va Hany, Češ­ky žijí­cí na Tchaj-wanu. Doká­že se vcí­tit do Baa, umí naslou­chat a roz­po­znat čer­né jazyky.
Kni­ha je důka­zem, že prav­du hle­dá­me po celém svě­tě, ale v kaž­dém kou­tě svě­ta má tato ces­ta jinou pří­chuť. A v tom spo­čí­vá úspěch romá­nu. His­to­rie, kul­tur­ní vyprá­vě­ní a exo­tic­ký pro­stor činí tra­dič­ní rodin­ný pří­běh pozoruhodným.