Jak vás napadlo o tomto tématu psát?
Přímo o tématu hledání mě napadlo psát kvůli paradoxu z Platonova dialogu Menón, podle kterého je hledání nemožné, protože buď víme, co hledáme, a tak to nemusíme hledat, anebo nevíme, co hledáme, a tak to ani nemůžeme začít hledat. Tahle myšlenka mi přišla zároveň zajímavá a těžko uplatnitelná v běžném životě, a kniha tak byla pokusem vyzkoušet, jak by takový paradox vypadal přímo v mezilidském vztahu. Psaní na mě obecně působilo jako hra na přenášení zdánlivě odcizených filozofických myšlenek do sféry naléhavých otázek, se kterými se postavy musí bezprostředně potýkat. Všudypřítomnost figurín v našich životech, podtržená jejich poměrnou neviditelností, z nich udělala příhodné bytosti pro protnutí běžných uchopitelných záležitostí a abstraktnějších úvah.
Takže pro vás filozofické otázky nejsou odtržené od života? Zdá se mi, jako byste se tou knihou pokoušela vlastně přemostit propast mezi filozofií a životem, která třeba z mého pohledu ani neexistuje, ale někdo ji možná vnímá.
Filozofií se zabývám na vysoké škole a řekla bych, že pocit propasti mezi filozofií a životem může vyvolat právě studium a akademická filozofie jako taková. Myslím, že podobné odcizení se dá zažít i ve školách, odkud je jednoduché si spíš než obohacení třeba daným dílem z povinné četby odnést pocity zmatení a přehlcení. Když jsem knihu psala, měla jsem za sebou teprve první rok studia filozofie a částečně jsem se snažila propracovat počátečním ohromením, které ve mně vyvolalo první setkání s analytickou filozofií a jejími často přehnaně působícími příklady a precizními argumenty. Překročit propast jsem se tak pokoušela na jedné straně opravdu a na druhé straně to byla hra, kterou jsem se snažila vypořádat s intuitivní absurditou některých příkladů analytické filozofie.
Přístav je vaší románovou prvotinou. Proč jste se rozhodla poslat rukopis do nakladatelství Host?
Rukopis jsem se rozhodla poslat do nakladatelství Host díky jeho osobnějšímu přístupu ke knihám a zaměření na české autory. Zvlášť prvotinu mi přišlo důležité poslat do nakladatelství, které by text podpořilo a umožnilo na něm dál pracovat.
To je odvážné, hodně autorů prvotin se té další práce obává. Kdy je pro vás kniha dokončená?
Nejsem si jistá, jestli bych to označila za odvážné. Text jsem napsala za poměrně krátkou dobu po prvním ročníku vysoké školy, a přestože to zatím nejsou ani dva roky, připadá mi to velice dávno. Myslím, že právě proto mi přijde o to důležitější se k textu vrátit a zároveň o to snazší škrtat a upravovat — víc bych se asi obávala knihu vydat bez úprav. Nevím, jestli jde knihu považovat za dokončenou ve smyslu její nejlepší možné podoby, ale smysluplným milníkem by pro mě nejspíš byl stav, kdy v knize zůstane to, co funguje a co zachycuje určitý okamžik života.
Rukopis vaší knihy se původně jmenoval Bílý šum a název se měnil v podstatě na poslední chvíli kvůli tomu, že stejnojmenná kniha už existuje. Já si ale spojení bílý šum schválně dohledal na internetu a zjistil jsem, že je to fyzikální jev, signál, který by měl teoreticky obsahovat všechny frekvence. Je to nějaká podprahová podstata příběhu?
Přijde mi, že tento jev funguje v knize na několika úrovních. Jako zvuk, který má být uklidňující a zároveň na mnohé působí až znepokojujícím nebo stísňujícím dojmem. Navíc se hodí k prostředí kavárny, kde není dovoleno mluvit a kde se všechno vytrácí do poměrně konkrétního zvuku mořského šumu. Protože by měl obsahovat všechny frekvence, bílý šum může být zároveň zvukem a jeho nepřítomností, a tak zrcadlí motivy ticha a diskuse, jež se týkají postav v knize a jejich vztahů. Svět figurín, které jsou si jisté bezmeznou pravdou svých morálních přesvědčení, představuje další podobu bílého šumu — neměnného proudu slov, které svou nezpochybnitelností splývají do nesrozumitelných obrysů.
