Třetí ucho vychází po dlouhých třech a půl letech, což bylo způsobeno více faktory, jaké bylo toto období pro tebe jako autora a člověka? Změnil ses za tu dobu?
Období to bylo náročné a krásné zároveň. Narodil se mi druhý syn, ten první začal běhat a mluvit, čímž se zhruba zdvojnásobil můj denní příjem informací, a také jsme se přestěhovali z Prahy na venkov. To mě donutilo začít psát ve vlaku, o čemž jsem nejdřív tvrdil, že to nelze, ale nakonec mi nic jiného nezbylo, protože volného času výrazně ubylo a strávit dvě hodiny denně na cestě do práce je — jak by řekl Ross Geller — jako dostat čas darem. A jestli jsem se změnil? V některých ohledech určitě ano. Když má člověk najednou zodpovědnost za někoho jiného než jen za sebe, poměrně to na něj zapůsobí. Ubude trochu té životní bezstarostnosti a přibude… no ano, starostnosti. O to větší umění je užívat si teď psaní stejně jako dřív, když jsem měl spoustu volného času a mohl spát celou noc. Také je daleko větší výzva se k psaní dokopat, ale o to lepší pocit pak ze sebe mám, když jsem s textem spokojený. Ale nerad bych, aby to vyznělo nějak zahořkle — svoje kluky bych za nic na světě nevyměnil.
Když jsem poprvé četl druhý díl Ptačích srdcí, tak jsem byl velice překvapený, že kromě starých známých přinášíš i nové postavy a nová prostředí do už tak rozsáhlého světa. Je tahle autorská odvaha dílem náhody, nebo přesně víš, kam a proč se má sága ubírat?
Odvaha říkáš? Já tomu říkám spíš šílenství. Ať tak či tak, odpověď leží někde uprostřed. Na jednu stranu jsem chtěl, aby ještě nějaké postavy přibyly, na stranu druhou se mi prostě stává, že se někdo zajímavý objeví a už nezmizí. Rozhodně bych ale neřekl, že přesně vím, kam a proč se sága ubírá, a závidím všem autorům, kteří v tom mají jasno. To však samozřejmě neznamená, že nemám profesionální tabulku v Excelu se spoustou barviček a komentářů, kam si poznamenávám svoje záchytné hlavní body, k nimž jednotlivé postavy směřují. Dokonce jsem dokázal v jiné tabulce naprogramovat Excel tak, aby mi na základě data ukázal, kolik je v daném okamžiku té které postavě let. Jsem prostě rozený ajťák. Ale ještě k těm záchytným bodům — ty jsou třeba dva tři na knihu a postavu. Všechno, co se děje v mezidobí, vyplývá z mého aktuálního tryskání (či pozvolného vytékání) tvůrčí energie.
Tvoji fanoušci na Polovičním králi velice oceňovali propracovanost mytologie světa a tady jí dostanou pořádnou dávku. A přijde mi, že stejně jako nová kniha, je temnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jsou pro tebe tyhle prvky důležité, nebo je bereš jako nutnost žánru?
Těžká otázka. Jako nutnost žánru je rozhodně neberu, myslím, že je dost příkladů, na kterých je vidět, že jde napsat dobrou fantasy i bez nich. Takže ano, důležité to pro mě je. V Ptačích srdcích sledujeme vícero různých náboženských systémů, stejně jako je tomu v našem reálném světě. A stejně jako v našem světě i v tom mém se postavy v čase vyvíjejí — zjišťují, že to, co doteď považovali za neměnný a neotřesitelný základ své existence, možná není tak docela neměnné a neotřesitelné. Přestávají věřit ve své bohy, když je zklamali, obracejí se k jiným vírám a filozofiím, bojí se boží odplaty. Anebo se snaží vnutit svůj světonázor ostatním, ačkoli ti o to příliš nestojí.
Také se mi zdá, že i když na některé otázky, které položil Poloviční král, dostaneme ve Třetím uchu odpovědi, tak na mnoho věcí si budeme muset přijít sami a spoustu nových otázek nám příběh vyjeví. Dnes je běžnější vést čtenáře za ruku, ale ty jim věříš, není to trochu riskantní?
Pro mě jako pro autora je docela složité vcítit se do čtenáře, co se těchhle věcí týče. Vzhledem k tomu, že toho vím o budoucnosti a propojenosti postav a světa mnohem víc než vy ostatní, je těžké nadávkovat informace tak, aby to fungovalo dobře. Je to vidět i na některých reakcích na první díl, kde lidé psali, že si nechávám hodně věcí pro sebe, což tak skutečně je — přece všechno nepustím v prvním dílu. Ale je pravda, že sám na sobě cítím, jak si chci ty věci nechávat pro sebe, dál do dalšího dílu — a pak se musím skoro nutit, abych tam tenhle nebo tamten střípek dal, abyste se toho dozvěděli přece jen o něco víc. V tom mi hrozně pomáháš ty a Ika — kladete totiž otázky, u nichž si můžu říct: aha, tak tady to je opravdu nejasné, bude to přece jen chtít trochu dovysvětlit. Protože co si budeme povídat, když se otázky pouze objevují a neodpovídá se na ně, jednoho může přestat zajímat, jak to bude dál. Na druhou stranu nemám rád takovou tu posedlost odpověďmi, kterou občas lidé mají. Jakože autor dopsal ságu a tohle jsme se nedozvěděli, to je ale ignorant. Vždyť ani v našem světě nemáme odpovědi na všechno, proč by tedy i ve fantasy nemohly zůstat nevysvětlené věci (cítíš to velmi nápadné vytváření alibi, až mě někdo v roce 2050 nařkne z toho, že jsem něco opomněl?). Proto mám rád například Murakamiho, jehož knížky často končí naprosto nejasně a otevřeně. A ještě víc mě na tom baví to, že on tím nic nesleduje, ale davy jeho fanoušků vymýšlejí teorie, jak že to mistr vlastně myslel.
Mnohé čtenáře jistě potěší, že tentokrát najdeme v knize i mapky. Pracuješ s nimi od začátku? A jak těžké bylo připravit je do knihy?
Pracuju s nimi od úplného začátku, bez nich by to nešlo. A na tomhle místě se patří poděkovat čtenářům, kteří si mapky vydupali do druhého dílu. A taky musím poděkovat tobě, žes čtenáře vyslyšel. Vzhledem k mojí profesi mi přišlo nejjednodušší kreslit je v cadu, což už samo o sobě dost lidí pobavilo, protože, co si budeme povídat, skutečně by asi bylo jednodušší ovládnout nějaký program vytvořený přímo pro tvorbu fantasy map než to smolit čáru po čáře v programu pro technické kreslení. Pracuju s mapami poměrně podrobně, třeba řeším, kdo se za jak dlouho může někam dostat, aby to bylo věrohodné, a tak dále. A co se týče přípravy do knihy, příliš náročné to nebylo, resp. mapu Erenézie jsem odevzdal tak, jak byla, ale Adalon jsem musel dotáhnout, protože jsem jeho větší část doposud nepotřeboval, a tudíž ji neměl podrobně zpracovanou. A tyto podklady pak grafička zpracovala do výsledné podoby.
Asi každého tvého fanouška bude zajímat, jak jsi na tom s dalším dílem, budeme zase čekat, nebo je blíž, než se zdá?
Budete čekat, už je to tak, a já s vámi, protože pro mě je velikým svátkem vzít do ruky hotovou krásnou a voňavou knížku. Třetí díl mám asi bez stovky stránek dopsaný v prvotním nástřelu, ale bude na něm ještě spousta práce. Čím víc se příběh vyvíjí a rozvíjí, tím je a bude složitější vše domyslet, pospojovat, nic neopomenout, nezanedbat… A i když se tohle všechno povede, čeká knížku mnoho a mnoho měsíců v redakci, kdy se jí musíš prokousat ty, pak znovu já, pak znovu ty, pak Ika Danielová, pak já, Ika, já, Ika… Nikdy jsem si nemyslel, kolik práce a úsilí stojí knihu dotáhnout do konce se vším všudy. Upřímně si myslím, že interval, který uplynul mezi prvním a druhým dílem je optimum času, za který jsem schopen dát další díl dohromady. Chápu, že to leckoho nepotěší, na druhou stranu to tak prostě je — i z toho důvodu, že druhý díl Ptačích srdcí je dlouhý jako dvě nebo i tři běžné knížky. A třetí díl na tom nebude o moc lépe, dokonce jsem se celou jednu hotovou linii rozhodl dát až do čtyřky, jelikož to zkrátka hrozně nabobtnalo. Ale znáš to, ono to nakonec uteče a mezitím bude spoustu času na jiné a skvělé tituly nejen z Hosta.
