Co vás vede k tomu mys­let si, že se lidé sta­li závis­lý­mi na digi­tál­ních zaří­ze­ních a soci­ál­ních médiích?
Dří­ve jsme si mys­le­li, že závis­lost vět­ši­nou sou­vi­sí s che­mic­ký­mi lát­ka­mi: hero­i­nem, koka­i­nem, niko­ti­nem. Dnes tady máme feno­mén beha­vi­o­rál­ních závis­los­tí, kde, jak mi řekl jeden vedou­cí pra­cov­ník v tech­no­lo­gic­kém prů­mys­lu, lidé trá­ví téměř tři hodi­ny den­ně při­pou­ta­ní k mobil­ním tele­fo­nům. Tee­nage­ři doká­žou strá­vit týden sami ve svém poko­ji hra­ním video her. Sna­pchat se chlu­bí tím, že jeho mla­di­st­ví uži­va­te­lé ote­vřou apli­ka­ci více než osm­náct­krát za den. Beha­vi­o­rál­ní závis­los­ti jsou teď oprav­du roz­ší­ře­né. Stu­die z roku 2011 nazna­ču­je, že ale­spoň jed­nou z nich trpí 41 pro­cent z nás. Toto čís­lo se jis­tě zved­lo s při­je­tím nověj­ších a návy­ko­věj­ších soci­ál­ních sítí, table­tů a smartphonů. 

Jak defi­nu­je­te „závis­lost“?
Pod­le mě to musí být něco, co vás baví dělat v krát­ko­do­bém hori­zon­tu a naru­šu­je to vaši poho­du z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka – ale i přes­to to dělá­te dál. Jsme bio­lo­gic­ky náchyl­ní k tomu zaplést se s těmi­to dru­hy pro­žit­ků. Když něko­ho posa­dí­te před hra­cí auto­mat, jeho mozek se bude kva­li­ta­tiv­ně cho­vat stej­ně, jako kdy­by bral hero­in. Pokud jste někdo, kdo neo­do­lá hra­ní video her – nemys­lím kaž­dé­ho hrá­če, ale lidi, kte­ří jsou závis­lí na urči­té hře, – v momen­tě, kdy se při­po­jí­te k počí­ta­či, váš mozek se bude cho­vat podob­ně jako mozek dro­go­vě závis­lé­ho. Jsme navr­že­ní tak, že pokud bude­me mač­kat správ­ná tla­čít­ka, naše moz­ky budou uvol­ňo­vat neu­ro­transmi­ter dopa­mi­nu. Jsme zapla­ve­ni dopa­mi­nem, což nám krát­ko­do­bě dává pocit něče­ho úžas­né­ho, ale v dlou­ho­do­bém hori­zon­tu si zvyk­ne­me a chce­me víc. 

Během dne by měly exis­to­vat chví­le, kdy to u vás bude vypa­dat jako v pade­sá­tých letech nebo jako bys­te sedě­li v poko­ji a nemoh­li určit, v jaké době se nacházíte. 

Uvě­do­mu­jí si tvůr­ci nových tech­no­lo­gií, co dělají?
Lidé, kte­ří navr­hu­jí video­hry, by neřek­li, že chtě­jí vytvá­řet závislá­ky. Jenom se sna­ží, abys­te s jejich pro­duk­ty strá­vi­li co nej­víc času. Někte­ré hry na smart­pho­nech vyža­du­jí, abys­te při hra­ní pla­ti­li, chtě­jí, abys­te dál hrá­li. Návr­há­ři dáva­jí do hry urči­tou míru zpět­né vaz­by, stej­ně jako hra­cí auto­ma­ty nabí­ze­jí pří­le­ži­tost­nou výhru, aby si udr­že­ly váš zájem. Není pře­kva­pi­vé, že pro­du­cen­ti her čas­to tes­tu­jí růz­né ver­ze, aby vidě­li, kte­rým z nich je nej­těž­ší odo­lat a kte­ré udr­ží nejdéle pozor­nost. Fun­gu­je to. Mlu­vil jsem s mla­dým mužem, kte­rý seděl před počí­ta­čem a hrál video­hru 45 dní v kuse! Cho­rob­né hra­ní mu zni­či­lo zby­tek živo­ta. Skon­čil na reha­bi­li­tač­ní kli­ni­ce reSTART ve Washing­to­nu, kte­rá se spe­ci­a­li­zu­je na léčbu mla­dých lidí s her­ní závislostí. 

Potře­bu­je­me práv­ní úpra­vu, kte­rá by nás ochránila?
Není to špat­ný nápad o ní uva­žo­vat, ale­spoň co se týče onli­ne her. V Již­ní Kore­ji a Číně už exis­tu­jí návrhy na něco, čemu říka­jí „Popel­či­ny záko­ny“. Jde o to chrá­nit děti od hra­ní urči­tých her po půl­no­ci. Hra­ní a závis­lost na inter­ne­tu je váž­ný pro­blém v celé východ­ní Asii. V Číně jimi trpí mili­o­ny mla­dých lidí, kte­ré rodi­če posí­la­jí na spe­ci­ál­ní tábo­ry, kde je tera­pe­u­ti měsí­ce léčí deto­xi­kač­ním režimem. 

Proč tvr­dí­te, že řada nových elek­tro­nic­kých pří­stro­jů způ­so­bi­la beha­vi­o­rál­ní závislosti? 
Podí­vej­te se, co lidé děla­jí. Pod­le jed­no­ho výzku­mu šede­sát pro­cent dospě­lých uved­lo, že během spa­ní u sebe mají mobil­ní tele­fon. Jiný výzkum zase říká, že polo­vi­na respon­den­tů potvr­di­la, že během noci kon­t­ro­lu­jí e‑maily. Navíc tyto nové pří­stro­je se uka­zu­jí být per­fekt­ním zaří­ze­ním pro posky­to­vá­ní návy­ko­vých médií. Hry a soci­ál­ní sítě byly kdy­si ome­ze­ny na náš stol­ní počí­tač, pře­nos­ná zaří­ze­ní nám dovo­lu­jí při­po­jit se k nim kde­ko­liv. Dnes kon­t­ro­lu­je­me soci­ál­ní sítě nepře­tr­ži­tě, což nám naru­šu­je prá­ci i kaž­do­den­ní život. Jsme posed­lí tím, kolik laj­ků zís­ká naše fot­ka na Instagra­mu, mís­to abychom se sou­stře­di­li na to, kam jde­me a s kým mluvíme. 

Co je na tom špatného?
Pokud na mobi­lu strá­ví­te tři hodi­ny den­ně, nemů­že­te ten čas věno­vat osob­ní­mu kon­tak­tu s lid­mi. Smart­pho­ny vám dáva­jí vše, co potře­bu­je­te, abys­te si uži­li chví­li, kdy jste při­po­je­ní, ale nevy­ža­du­jí pří­liš­nou ini­ci­a­ti­vu. Nikdy si nic nemu­sí­te pama­to­vat, pro­to­že všech­no je pří­mo před vámi. Nemu­sí­te roz­ví­jet schop­nost zapa­ma­to­vat si nebo při­chá­zet s nový­mi nápa­dy. Zau­ja­lo mě, že Ste­ve Jobs řekl v roce 2010 v jed­nom roz­ho­vo­ru, že jeho děti nepo­u­ží­va­jí iPa­dy. Ve sku­teč­nos­ti pře­kva­pi­vé čís­lo veli­ká­nů ze Sili­con Valley odmí­tá nechá­vat své děti v blíz­kos­ti urči­tých zaří­ze­ní. Exis­tu­je sou­kro­má ško­la v Bay Area, kte­rá nepo­vo­lu­je pou­ží­vá­ní žád­né tech­ni­ky – žád­né iPho­ny ani iPa­dy. Zají­ma­vos­tí na této ško­le je to, že 75 pro­cent rodi­čů jsou tech­nič­tí mana­že­ři. Zjiš­tě­ní o této ško­le mě nuti­lo napsat Neo­do­la­tel­né. Co je na těch­to pro­duk­tech, že jsou v očích exper­tů poten­ci­ál­ně nebezpečné?

Máte jede­nác­ti­mě­síč­ní­ho syna. Jak pra­cu­je­te s tech­no­lo­gi­e­mi, když jste s ním?
Sna­žím se oko­lo něj nepo­u­ží­vat mobil. Je to vlast­ně jeden z nej­lep­ších mecha­nis­mů nutí­cích mě nepo­u­ží­vat mobil tak často. 

Jste na něm závislý?
Ano, mys­lím si, že jsem. Čas od času si vytvo­řím závis­lost na urči­tou hru na tele­fo­nu. Jako vět­ši­na lidí z výzku­mu, kte­rý jsem zmí­nil dří­ve, jsem závis­lý na e‑mailu. Nemůžu pře­stat s jeho kon­t­ro­lo­vá­ním. Večer nemůžu jít spát, dokud si nevy­be­ru schrán­ku. Nechá­vám si mobil ved­le poste­le, přes­to­že se sna­žím to nedě­lat. Tech­no­lo­gie je navr­že­na tak, aby si nás tím­to způ­so­bem zaháč­ko­va­la. E‑mail je beze­dný. Soci­ál­ní média jsou neo­me­ze­ná. Twit­ter? Twee­ty jsou neko­neč­né. Může­te u nich sedět dva­cet čty­ři hodin den­ně a stej­ně se nedo­sta­ne­te na konec. A tak se vra­cí­te stá­le více a více. 

Pokud bys­te měl pora­dit kama­rá­do­vi, jak se zba­vit beha­vi­o­rál­ních závis­los­tí, co bys­te mu řekl?
Navr­hl bych mu, aby byl pozor­něj­ší ohled­ně toho, jak dovo­lu­je tech­no­lo­giím napa­dat jeho život. Pak by je měl odpo­jit. Líbí se mi napří­klad nápad neod­po­ví­dat na e‑maily po šes­té hodi­ně večer. Obec­ně bych řekl, najdi si více času na to být v pří­ro­dě, sed­ni si s někým a pořád­ně si naži­vo popo­ví­dej­te bez toho, abys­te měli v míst­nos­ti něja­ké tech­no­lo­gie. Během dne by měly exis­to­vat chví­le, kdy to u vás bude vypa­dat jako v pade­sá­tých letech nebo jako bys­te sedě­li v poko­ji a nemoh­li určit, v jaké době se nachá­zí­te. Nemě­li bys­te jen neu­stá­le hle­dět na obrazovky.

Jak jste na tom vy? Cítí­te se závis­lí na tech­no­lo­gi­ích? Vyzkou­šej­te test, kte­rý vychá­zí prá­vě z kni­hy Ada­ma Alte­ra Neo­do­la­tel­né.