Když Julia Samu­e­lo­vá před více než pět­a­dva­ce­ti lety začí­na­la jako dob­ro­vol­ni­ce v cha­ri­ta­tiv­ní orga­ni­za­ci West­min­ster Berea­ve­ment Ser­vi­ce, netu­ši­la, že se z pomo­ci truchlí­cím rodi­nám sta­ne její celo­ži­vot­ní poslání.

Po dvou letech dob­ro­vol­nic­ké pra­xe zís­ka­la pří­le­ži­tost zamě­řit svou prá­ci na rodi­če, již při­šli o dítě. „Jed­no­ho slu­neč­né­ho rána jsem pře­svěd­či­la radu porod­ních kon­zul­tan­tů v nemoc­ni­ci St. Mary, aby ze mě udě­la­li svo­ji prv­ní porad­ky­ni na pod­po­ru rodin, jimž zemře­lo dítě. V nemoc­ni­ci jsem pak pra­co­va­la tři­a­dva­cet let,“ říká Julia Samuelová.

„Od rodin, s nimiž jsem se setká­va­la, jsem se nau­či­la, že to, jak s nimi v nemoc­ni­ci mlu­vi­li, jaké mož­nos­ti a infor­ma­ce jim byly poskyt­nu­ty, kolik času moh­ly strá­vit s dítě­tem před­tím a poté, co zemře­lo, má roz­ho­du­jí­cí vliv na to, jak se jejich zármu­tek bude vyví­jet dál. To mě inspi­ro­va­lo v mém odhod­lá­ní dostat své zku­še­nos­ti za zdi nemoc­ni­ce,“ vzpo­mí­ná Julia Samu­e­lo­vá. A tak s Jen­ni Tho­ma­so­vou spo­luza­lo­ži­la sdru­že­ní Child Berea­ve­ment (Truch­le­ní pro dítě), kte­ré je dnes jed­nou z nej­vý­znam­něj­ších brit­ských cha­rit pod­po­ru­jí­cích rodi­ny, jimž zemře dítě nebo v nichž zůsta­ne dítě jako pozůsta­lý. „Od oka­mži­ku zalo­že­ní se Child Berea­ve­ment sta­lo středo­bo­dem mé prá­ce i mého živo­ta,“ říká brit­ská psy­cho­te­ra­pe­u­t­ka. Orga­ni­za­ci vel­mi pomoh­la veřej­ná pod­po­ra prin­cez­ny Dia­ny, teh­dej­ší blíz­ké pří­tel­ky­ně Julie Samu­e­lo­vé. Dnes je jejím pat­ro­nem princ Wil­li­am, kte­rý sám jako dítě zažil ztrá­tu matky.

Julia Samu­e­lo­vá v roce 2015 opus­ti­la svo­ji prá­ci porad­ky­ně v nemoc­ni­ci St. Mary, aby se moh­la napl­no věno­vat psa­ní kni­hy Ces­ty zármut­ku. „Inspi­ru­jí mě neo­by­čej­ní lidé, kte­ré potká­vám. Ať už jsou to moji kli­en­ti, nebo jedin­ci, kte­rým leží na srd­ci zvý­še­ní vše­o­bec­né­ho pově­do­mí o potře­bách truchlí­cích rodin. Věřím, že jsem ve své kni­ze nabíd­la odpo­vě­di pro obě stra­ny,“ věří autor­ka pub­li­ka­ce, v níž pro­střed­nic­tvím sku­teč­ných pří­bě­hů uka­zu­je, jak zvlád­nout těž­kou fázi zármut­ku ze ztrá­ty blíz­ké oso­by. „Cílem kni­hy je infor­mo­vat, pod­po­ro­vat a inspi­ro­vat. Ces­ty zármut­ku jsou vyjá­d­ře­ním vše­ho, co jsem se nau­či­la od sto­vek lidí, jimž jsem naslou­cha­la,“ dodá­vá Samuelová.

Tři významy názvu knihy Cesty zármutku

  • Musí­me si dovo­lit cítit bolest, kte­rou léčí­me. Bolest je pro­střed­kem změ­ny, přes­to­že se jí sna­ží­me vyva­ro­vat. Jde o těž­kou ces­tu, o níž jako prv­ní mlu­vil Sig­mund Freud.
  • Je tře­ba nechat zármu­tek „vyšla­pat si svou ces­tu“. Zármu­tek je nevi­di­tel­ný, zato však pod­po­ru­jí­cí pro­ces truch­le­ní, kte­rý se ode­hrá­vá v lid­ském nit­ru a má nás nau­čit pře­žít, či dokon­ce v době ztrá­ty pro­spí­vat. Důle­ži­té jsou dvě fáze: doba, kdy si dovo­lí­me napl­no pro­ží­vat bolest, a chví­le, v nichž si od boles­ti odpo­či­ne­me a věnu­je­me se prá­ci, roz­ptý­le­ní a pří­jem­ným zážitkům.
  • Kni­ha na pat­nác­ti sku­teč­ných pří­bě­zích uka­zu­je, jak jedi­neč­ná je situ­a­ce kaž­dé­ho truchlí­cí­ho, ale záro­veň vyzdvi­hu­je to, co je obec­ně plat­né pro nás všechny.