Ivi, co tě přivedlo do Hosta?
Po mateřské jsem hledala zaměstnání a úřad práce mě poslal do nakladatelství Host, které jsem do té doby neznala. Samozřejmě jsem si sháněla informace, abych věděla, co čekat. Web Hosta už existoval, ale nebyl moc informativní, tak jsem se obrátila na kamarádku češtinářku, která mi nakladatelství nadšeně vykreslila. S pocitem, že jde o něco velkého, jsem šla na pohovor na Přízovu ulici, na okraj brněnského Bronxu. Chvíli jsem hledala reprezentativní sídlo se štítem, ale nenašla jsem ani označený zvonek. Musela jsem tam potupně zavolat, že to nemůžu najít. Pak jsme vystoupali dvě patra tmavou špinavou chodbou do kanceláří plných knih. Načež proběhl pohovor, ze kterého jsem měla trochu obavy — po mateřské si člověk zrovna dvakrát nevěří —, nicméně pár hodin poté mi volali, že mě berou.
Ve kterém roce to bylo?
V roce 2001.
Na jakou pozici jsi byla přijata?
Na pozici administrativní síly. Když se mě někdo zeptal, co v Hostu dělám, tak jsem řekla, že všechno kromě knih. A tak to bylo. Kluci (Miroslav Balaštík, Tomáš Reichel, Martin Stöhr — pozn. redakce) jednali s autory, řešili výrobu knih a já to ostatní: fakturaci, objednávky, prodeje, granty a další administrativu, ale taky provoz kanceláře, web, expedici a tak dále. Samozřejmě jsme spolupracovali i s externisty, ale jinak jsme byli dlouho čtyři. Řešili jsme všechno spolu, vše jsme sdíleli, chodili na pivo…
Opravdické nakladatelství vznikalo z malé, trochu punkové firmy postupně: navazovali jsme vztahy s partnery — distributory, novináři, knihkupci, recenzenty. Nějakou dobu to trvalo, ale krok za krokem nás začalo odborné okolí brát. A jak rostl počet vydaných knih, tak jsme museli nabírat další lidi. Nejprve jsme přijali kolegyni na smluvní agendu, pak i na marketing a tak dále. Když už jsme si mysleli, že jsme personálně zabezpečení, přišlo zase něco nového — například e‑knihy, pak zase audioknihy…
Kolik má Host v současné době zaměstnanců?
Včetně mateřských asi čtyřicet pět.
Nestýská se ti po starých časech ve čtyřech?
Já to beru jako vývoj. Když jsou děti malé, tak je to super. Když jsou větší, je to super. A když dospějí, tak je to taky super. I já jsem jiná než před dvaceti lety. Nemůžu říct, že tehdy to bylo lepší než dnes. Je to jiné.
Jak vypadá tvoje pracovní náplň dnes?
Některé činnosti jsem předala novým kolegům, ale vlastně dělám pořád to samé. Což neznamená, že se nudím! Jak se Host zvětšuje, přibývají nové agendy a ty stávající se různě proměňují.
Pořád se starám o přímý prodej knihkupcům, autorům a dalším zákazníkům, komunikuji s úřady, systémově řeším sklad, částečně provoz redakce, HR, BOZP, některé účetní věci, platební styk…
Úkoly jsou taky hodně sezonní: Na konci roku se vše uzavírá, doúčtovává. Na začátku nového roku se dělá inventura skladu. Následuje vyúčtování autorských honorářů, kdy nedělám nic jiného. Pak se připravuje veletrh Svět knihy… Každé období s sebou něco nese.
Práce je to tedy velmi pestrá, což tě nejspíš baví.
Jasně! Kdybych měla dělat každý měsíc to stejné, tak už v Hostu pravděpodobně nejsem.
Máš pocit, že se máš stále co učit, anebo už máš všechno v malíčku?
Neustále bojuji s novými výzvami a něco se učím. Vezmi si třeba takový covid. Najednou musíš řešit, kdo bude kdy doma, jak to evidovat, testování, kompenzace a tak dále. Za ty roky jsem se ale naučila výzvám postavit a nehroutit se z toho, že jsem něco neudělala včera.
Pojďme naše povídání zakončit knižním tipem. Kterou knihu z produkce Hosta bys čtenářům doporučila?
Doporučila bych Pravěk a jiné časy od Olgy Tokarczukové. Když jsem do Hosta přišla, první vydání bylo zcela vyprodané. Po mnoha letech jsem se dočkala druhého vydání, a když jsem si knihu přečetla, byla jsem z ní úplně paf. A pak taky doporučuji Gertu od Katky Tučkové, to je velká síla.
Jsem líný a společenský tvor :-)
Pocházím od Znojma, kde žila skoro celá rodina a společně hospodařila a starala se o vinohrad. Kvůli oční vadě jsem musela jít do speciální školy do Brna, a tak jsme se přestěhovali do městského paneláku, ale i pak jsem u babičky a dědy na venkově trávila hodně času. Ve čtrnácti jsem šla na internát do Prahy. Nejdřív na gympl, pak na VŠE. Před státnicemi jsem se vdala a v Praze se narodil i náš syn. Po dvanácti letech jsem se přesunula zase zpět do Brna.
Jako malá jsem chtěla být prodavačka, což se mi občas splní i v Hostu.
Mám pocit, že žádný volný čas nemám. Starám se o starou fenku, pomáhám manželovi v podnikání, snažím se číst a chodit na kulturu. Mám ráda hory, malé procházky i delší túry a cestování vůbec. To mám asi po babičce. Když jsme spolu vyrážely na cesty, děda vždycky říkával, že zas nasazujeme toulavé boty.
Ivana Motrincová
