Jak jsi přišla na nápad stát se sazečkou?

Na vyso­ké ško­le jsem stu­do­va­la obor Čes­ká filo­lo­gie se zamě­ře­ním na edi­tor­skou prá­ci ve sdě­lo­va­cích pro­střed­cích. Sou­čás­tí stu­dia byla i výu­ka prá­ce v pro­gra­mu Ado­be InDe­sign, ve kte­rém se v dneš­ní době před­tis­ko­vá výro­ba knih vět­ši­nou ode­hrá­vá. Pro­to­že mě prá­ce s for­mál­ní strán­kou tex­tu vždy bavi­la víc než prá­ce s tou jazy­ko­vou a taky pro­to­že jsem ješ­tě na vyso­ké měla mož­nost si pár knih „vysa­dit“, zača­la jsem si ke kon­ci stu­dia říkat, že nej­víc by mě bavi­lo prá­vě „sázet“ kníž­ky. Part­ner pří­ro­do­vě­dec se tomu teď vždyc­ky potu­tel­ně usmí­vá, pro­to­že „sazeč­ka“ je taky malá cibu­le urče­ná k sad­bě, tak­že když se mě někdo zeptá, co dělám, nebo ješ­tě lépe „čím jsem“, už se culí. Na dru­hou stra­nu můžu říkat, že jsem jako Shrek (pro­to­že Shrek je zlo­br a zlobři jsou jako cibu­le), což mí mužští kolegové‑sazeči (jako že jsem až done­dáv­na nemě­la žád­né kolegyně‑sazečky) nemů­žou, heč.

Co tě přivedlo do Hosta?

Inze­rát na vol­nou pra­cov­ní pozi­ci, na kte­rý jsem odpo­vě­dě­la oka­mži­tě, když jsem na něj nara­zi­la, pro­to­že jsem v prv­ní chví­li jed­nak nechtě­la věřit, že vůbec v něja­kém nakla­da­tel­ství tako­vou samo­stat­nou pozi­ci mají (a dokon­ce ji uvá­dě­jí v tirá­ži), jed­nak pro­to­že jsem nemoh­la uvě­řit své­mu momen­tál­ní­mu štěs­tí, že jsem na něj v širém oce­á­nu inter­ne­tu nara­zi­la zrov­na já, kte­rá jsem už jako nác­ti­le­tá měla pro­blém sehnat si jenom hloupou bri­gá­du, natož něja­ký lukra­tiv­něj­ší a dlou­ho­do­běj­ší při­vý­dě­lek. Jsem totiž přes­ně ten typ člo­vě­ka, kte­rý nijak aktiv­ně nesle­du­je aktu­ál­ní dění na žád­ných kaná­lech, a když už si řek­ne, že si sed­ne a pro­zkou­má aktu­ál­ní pra­cov­ní nabíd­ky, tak zásad­ně nikdy nena­ra­zí na to, o co by měl zájem. (Úpl­ně stej­ně to u mě fun­gu­je tře­ba s oble­če­ním nebo vol­no­ča­so­vý­mi akti­vi­ta­mi: na ty nej­lep­ší věci vždyc­ky nara­zím úpl­nou náho­dou a zásad­ně vždyc­ky ve chví­li, kdy po nich zrov­na nepátrám.) 

Co máš jako sazečka na starosti?

For­má­to­vá­ní tex­tu uvnitř knih (a v mém pří­pa­dě nejen knih) a výro­bu tis­ko­vých dat. Sazeč je ten, kdo na zákla­dě gra­fic­ké­ho návr­hu udě­lá z wor­dov­ské­ho doku­men­tu tu dvou­set- až nevím­ko­li­ka­setstrán­ko­vou kníž­ku. Tak­že sazeč je vlast­ně pro kníž­ky koneč­ná sta­ni­ce v rám­ci jejich ces­ty nakla­da­tel­stvím, pak už je čeká jenom tis­kár­na a pul­ty knih­ku­pec­tví. Když jsem do Hos­ta nastou­pi­la, tak jsem sáze­la i časo­pis Host. A kro­mě kní­žek sázím i edič­ní plán nakla­da­tel­ství a růz­né jiné pro­pa­gač­ní mate­ri­á­ly více­strán­ko­vé­ho rozsahu.

Zmínila jsi ediční plán — jak dlouho jsi sázela náš jarní ediční plán, který jsme nedávno poslali do světa? A potýkala ses u toho s nějakými problémy?

Na vysa­ze­ní edič­ní­ho plá­nu potře­bu­ju vět­ši­nou dva až tři dny, což vychá­zí stej­ně jako na prů­měr­ně dlou­hou kníž­ku. Je to totiž úpl­ně jiný styl prá­ce než u „hlad­ké“ saz­by belet­rie, tak­že čas, kte­rý by mi měl ušet­řit krat­ší roz­sah, spo­tře­bu­ju jin­de (vesměs na dopl­ňo­vá­ní dopro­vod­ných gra­fic­kých mate­ri­á­lů). Nej­vět­ší potíž mi pak vždyc­ky děla­jí doda­teč­né změ­ny v pořa­dí obsa­hu a postup­né dopl­ňo­vá­ní věcí, kte­ré na začát­ku ješ­tě neby­ly hoto­vé, pro­to­že roz­hod­nu­tí pad­ne na posled­ní chví­li apod. Tak­že jsem veli­ce vděč­ná, že se všich­ni kole­go­vé sna­ží tako­vé poža­dav­ky mini­ma­li­zo­vat. Na edič­ním plá­nu nakla­da­tel­ství se v Hos­tu podí­lí oprav­du vel­ké množ­ství lidí a já jsem až na úpl­ném kon­ci pro­ce­su, tak­že nej­slo­ži­těj­ší je na tom vždyc­ky koor­di­na­ce čin­nos­tí, aby mně z toho pak neze­še­di­vě­ly vlasy. 😅

Je pro sazeče důležité seznámit se s obsahem knih, které sází?

S obsa­hem ve smys­lu, o čem daná kni­ha je, to ne. Ale je důle­ži­té znát struk­tu­ru for­mál­ní­ho uspo­řá­dá­ní, tzn. jest­li je v kni­ze věno­vá­ní, jest­li v ní bude obsah a kde, jest­li text obsa­hu­je poznám­ky pod čarou nebo vysvět­liv­ky, jest­li je na kon­ci podě­ko­vá­ní nebo jest­li tam ne/​bude edič­ní poznám­ka, jest­li budou vevnitř něja­ké obráz­ky apod. To se ovšem nevy­lu­ču­je s tím, že se sazeč během svo­jí prá­ce do kni­hy zač­te (aspoň mně se to občas stane).

Jaký druh textů je pro tebe největší výzvou?

Non-ficti­on titu­ly s obě­ma dru­hy pozná­mek a ješ­tě tře­ba navíc s ilu­strač­ní­mi obráz­ky jsou výzvou vždyc­ky (zvlášť pro násled­ný pře­vod do e‑knihy), ale ona i tako­vá osmi­setstrán­ko­vá hlad­ká saz­ba belet­rie může dát člo­vě­ku dost zabrat, jenom tam toho asi může poka­zit o něco míň.

Na co musíš u sazby dbát? Jsou nějaké základní principy, které je potřeba dodržovat, aby se o sazbě nakonec dalo říct, že je dobrá?

U „ana­lo­go­vé“ saz­by bylo těch věcí, na kte­ré sazeč musel dbát, roz­hod­ně mno­hem víc — dnes toho (za mě) udě­lá spous­tu počí­tač buď auto­ma­tic­ky, nebo když mu jed­ním klik­nu­tím řek­nu, aby to udě­lal (napří­klad si roz­po­čí­tá mezi­slov­ní meze­ry nebo umí pohlí­dat par­chan­ty). Na mně tak zůstá­vá zaří­dit dodr­že­ní čes­kých typo­gra­fic­kých pra­vi­del a řád­ko­vé­ho rejstří­ku (tj. správ­né­ho počtu řád­ků na dvou­stra­ně) nebo správ­né zvý­raz­ně­ní tex­tu jiným řezem písma (tj. kur­zi­vou nebo bol­dem). Tak­že tře­ba když někde zůsta­ne na kon­ci řád­ku viset jed­no­zna­ko­vá spoj­ka nebo před­lož­ka (tj. a, i, k, o, s, u, v, z), když někde na začát­ku řád­ku pla­ve pomlč­ka nebo když někde nejsou správ­né čes­ké uvo­zov­ky (tj. ₉₉⁶⁶), je to chy­ba saze­če. Když v saz­bě žád­né podob­né chy­by nejsou, má roz­hod­ně správ­ně našlápnu­to k tomu, aby moh­la být dobrá.

Dnes ti k práci nejspíš stačí dobrý monitor a příslušný program, s jehož pomocí knihu vysázíš, je to tak? Už žádné sázení ručně nebo na sazečském stroji…

Přes­ně tak — už žád­né olo­vě­né špa­líč­ky a hrbe­ní se nad sazeb­ni­cí nebo sazeč­ským stro­jem. Dnes jde o poho­dl­né seda­vé zaměst­ná­ní v kan­ce­lá­ři u počítače.

Co by nemělo dobrému sazeči chybět, co se schopností a vědomostí týká?

Žád­né­mu saze­či by pod­le mě nemě­la chy­bět pře­de­vším peč­li­vost a důsled­nost. A pak taky vyrov­na­né smí­ře­ní s jeho tak tro­chu nevděč­ným údě­lem, že fakt, že svo­ji prá­ci dělá dob­ře, vlast­ně všich­ni tak nějak před­po­klá­da­jí a pova­žu­jí to za samo­zřej­mé. Tak­že jeho prá­ce je pro vět­ši­nu lidí svým způ­so­bem nevi­di­tel­ná, pro­to­že kdy­by ji dob­ře nedě­lal, tak by to buď nepo­zna­li, nebo by jim to nej­spíš bylo jed­no. Pak už jenom musí dob­ře ovlá­dat pou­ží­va­ný DTP soft­ware a roz­hod­ně musí znát roz­díl mezi pomlč­kou a spojovníkem. 😁

Takže pro pořádek: jaký je rozdíl mezi pomlčkou a spojovníkem?

V prv­ní řadě v tom, jak vypa­da­jí, a pak v růz­ném způ­so­bu pou­ži­tí (pří­sluš­ná pra­vi­dla uvá­dí tře­ba Inter­ne­to­vá jazy­ko­vá pří­ruč­ka). Spo­jov­ník (-) je ze všech vodo­rov­ných čárek, kte­ré může­te napsat, ta nej­krat­ší. Hod­ně struč­ně řeče­no to, co ve Wor­du napí­še­te klá­ve­sou ved­le pra­vé­ho Shif­tu, je prá­vě spo­jov­ník, kte­rý pat­ří napří­klad do čís­la ISBN, jako je 978‑80‑275‑1553‑0, nebo do inter­ne­to­vých adres jako www.lidl‑shop.cz (kte­ré v rádiu běž­ně usly­ší­te číst jako [lidl pomlč­ka shop]). Pokud ve Wor­du píše­te text a máte kolem spo­jov­ní­ku z obou stran meze­ry, Word vám ho (v tom lep­ším pří­pa­dě) auto­ma­tic­ky opra­ví na pomlč­ku ( – ), kte­rá pat­ří napří­klad do čísel­ných roz­sa­hů, tře­ba ote­vře­no 8 – 16 h. Pokud však chce­te napsat pomlč­ku na klá­ves­ni­ci jenom tak, musí­te pou­žít klá­ve­so­vou zkrat­ku levý Alt + 0150, jinak to nejde (pomi­nu-li klá­ve­so­vé zkrat­ky pou­ži­tel­né výhrad­ně v urči­tých pro­gra­mech). Roz­dí­ly ve všech těch­to pro lai­ka „stej­ných“ zna­cích jsou nej­lé­pe patr­né, když si je napí­še­te za sebou: – – — (− +), tj. spo­jov­ník, pomlč­ka, dlou­há pomlč­ka (minus a plus). Zkrát­ka z pohle­du saze­če není čár­ka jako čárka.

Obligátní dotaz na konec: Které knihy z produkce Hosta jsou ti blízké? Preferuješ nějaký žánr nebo autory?

Obec­ně mám ráda kla­sic­kou belet­rii (romá­ny i fan­ta­sy) a kri­mi, ale na roz­díl od jiných kole­gů ve svém vol­ném čase zase tak moc nečtu. Vím však, že když se nako­nec pře­ce jenom roz­hod­nu něco si pře­číst a sáh­nu za tím úče­lem po kníž­ce z Hos­ta, tak se u její­ho čte­ní při­nejmen­ším nebu­du muset roz­či­lo­vat nad úpl­ně ele­men­tár­ní­mi sazeč­ský­mi nedo­stat­ky, jako se mi to občas stá­vá u kon­ku­ren­ce (a čas­to se mi to stá­vá u mení­ček v restau­ra­cích, u pla­ká­tů nebo u pro­gra­mů diva­del­ních před­sta­ve­ní či kon­cer­tů — holt drob­ná pro­fe­si­o­nál­ní deformace).

Jsem z Ost­ra­vy a jsem na to hrdá! (i když se neú­mysl­ně tak tro­chu mas­ku­ju, pro­to­že po pří­zvu­ku to na mně nepo­zná­te, ale po slov­ní záso­bě roz­hod­ně ano), žiju v Olo­mou­ci a pra­cu­ju v Brně. Po táto­vi mám kubán­ské geny a mož­ná tro­chu i tem­pe­ra­ment (a kdy­by vám to při­pa­da­lo neprav­dě­po­dob­né, tak tma­vou bar­vu očí a vla­sů zdě­dil můj bratr‑dvojče). Milu­ju irskou hud­bu a moje dvě nej­ob­lí­be­něj­ší bar­vy jsou zele­ná a oran­žo­vá. Náho­da? Spíš osu­do­vá při­taž­li­vost. 😇 Taky milu­ju puzzle, omáč­ky (s výjim­kou té bílé ze zele­ných fazo­lek) a pohád­ky. Jsem pří­z­niv­cem bare­fo­ot obu­vi a už pár let nosím afro­co­pán­ky. Mám ráda sudá čísla.

Nechut­ná mi Plzeň a nejím oli­vy. Ve vol­ném čase moc nečtu, pro­to­že jeho val­nou vět­ši­nu věnu­ju své­mu asi nej­vět­ší­mu koníč­ku, kte­rým je zpí­vá­ní ve sbo­ru. A nezpí­vám jenom v jed­nom, ale dalo by se říct všu­de, kde o to sto­jí (nebo mi to aspoň neza­ká­žou). Nikdy jsem nepři­šla na chuť jež­dě­ní na kole, zato jsem zce­la pro­padla jež­dě­ní na koloběž­ce (té vel­ké). Ide­ál­ní dovo­le­ná „u moře“ je pro mě dovo­le­ná „na moři“ na sea­ka­ja­ku. Mám ráda ČES­KO­hor­skou turis­ti­ku a spo­le­čen­ský tanec, v němž mě vzdě­lá­va­li ti nej­po­vo­la­něj­ší — díky své­mu ost­rav­ské­mu půvo­du mám ve stan­dar­du a lati­ně prů­pra­vu pana Zdeň­ka Chlop­čí­ka (ti, kdo sle­do­va­li Star­Dan­ce, vědí). Kaž­dý pod­zim cho­dí­me s part­ne­rem do taneč­ních. Už jsem letě­la balo­nem i ská­ka­la s padá­kem (neje­nom v tan­de­mu). Mám povo­le­ní stří­let. 😎 Zalo­že­ním jsem spíš intro­vert a mívám del­ší vede­ní na vti­py (což ale vět­ši­ně pří­tom­ných obvykle při­jde vtip­né samo o sobě).

Pav­la Hernandezová