Jak jsi přišla na nápad stát se sazečkou?
Na vysoké škole jsem studovala obor Česká filologie se zaměřením na editorskou práci ve sdělovacích prostředcích. Součástí studia byla i výuka práce v programu Adobe InDesign, ve kterém se v dnešní době předtisková výroba knih většinou odehrává. Protože mě práce s formální stránkou textu vždy bavila víc než práce s tou jazykovou a taky protože jsem ještě na vysoké měla možnost si pár knih „vysadit“, začala jsem si ke konci studia říkat, že nejvíc by mě bavilo právě „sázet“ knížky. Partner přírodovědec se tomu teď vždycky potutelně usmívá, protože „sazečka“ je taky malá cibule určená k sadbě, takže když se mě někdo zeptá, co dělám, nebo ještě lépe „čím jsem“, už se culí. Na druhou stranu můžu říkat, že jsem jako Shrek (protože Shrek je zlobr a zlobři jsou jako cibule), což mí mužští kolegové‑sazeči (jako že jsem až donedávna neměla žádné kolegyně‑sazečky) nemůžou, heč.
Co tě přivedlo do Hosta?
Inzerát na volnou pracovní pozici, na který jsem odpověděla okamžitě, když jsem na něj narazila, protože jsem v první chvíli jednak nechtěla věřit, že vůbec v nějakém nakladatelství takovou samostatnou pozici mají (a dokonce ji uvádějí v tiráži), jednak protože jsem nemohla uvěřit svému momentálnímu štěstí, že jsem na něj v širém oceánu internetu narazila zrovna já, která jsem už jako náctiletá měla problém sehnat si jenom hloupou brigádu, natož nějaký lukrativnější a dlouhodobější přivýdělek. Jsem totiž přesně ten typ člověka, který nijak aktivně nesleduje aktuální dění na žádných kanálech, a když už si řekne, že si sedne a prozkoumá aktuální pracovní nabídky, tak zásadně nikdy nenarazí na to, o co by měl zájem. (Úplně stejně to u mě funguje třeba s oblečením nebo volnočasovými aktivitami: na ty nejlepší věci vždycky narazím úplnou náhodou a zásadně vždycky ve chvíli, kdy po nich zrovna nepátrám.)
Co máš jako sazečka na starosti?
Formátování textu uvnitř knih (a v mém případě nejen knih) a výrobu tiskových dat. Sazeč je ten, kdo na základě grafického návrhu udělá z wordovského dokumentu tu dvouset- až nevímkolikasetstránkovou knížku. Takže sazeč je vlastně pro knížky konečná stanice v rámci jejich cesty nakladatelstvím, pak už je čeká jenom tiskárna a pulty knihkupectví. Když jsem do Hosta nastoupila, tak jsem sázela i časopis Host. A kromě knížek sázím i ediční plán nakladatelství a různé jiné propagační materiály vícestránkového rozsahu.
Zmínila jsi ediční plán — jak dlouho jsi sázela náš jarní ediční plán, který jsme nedávno poslali do světa? A potýkala ses u toho s nějakými problémy?
Na vysazení edičního plánu potřebuju většinou dva až tři dny, což vychází stejně jako na průměrně dlouhou knížku. Je to totiž úplně jiný styl práce než u „hladké“ sazby beletrie, takže čas, který by mi měl ušetřit kratší rozsah, spotřebuju jinde (vesměs na doplňování doprovodných grafických materiálů). Největší potíž mi pak vždycky dělají dodatečné změny v pořadí obsahu a postupné doplňování věcí, které na začátku ještě nebyly hotové, protože rozhodnutí padne na poslední chvíli apod. Takže jsem velice vděčná, že se všichni kolegové snaží takové požadavky minimalizovat. Na edičním plánu nakladatelství se v Hostu podílí opravdu velké množství lidí a já jsem až na úplném konci procesu, takže nejsložitější je na tom vždycky koordinace činností, aby mně z toho pak nezešedivěly vlasy. 😅
Je pro sazeče důležité seznámit se s obsahem knih, které sází?
S obsahem ve smyslu, o čem daná kniha je, to ne. Ale je důležité znát strukturu formálního uspořádání, tzn. jestli je v knize věnování, jestli v ní bude obsah a kde, jestli text obsahuje poznámky pod čarou nebo vysvětlivky, jestli je na konci poděkování nebo jestli tam ne/bude ediční poznámka, jestli budou vevnitř nějaké obrázky apod. To se ovšem nevylučuje s tím, že se sazeč během svojí práce do knihy začte (aspoň mně se to občas stane).
Jaký druh textů je pro tebe největší výzvou?
Non-fiction tituly s oběma druhy poznámek a ještě třeba navíc s ilustračními obrázky jsou výzvou vždycky (zvlášť pro následný převod do e‑knihy), ale ona i taková osmisetstránková hladká sazba beletrie může dát člověku dost zabrat, jenom tam toho asi může pokazit o něco míň.
Na co musíš u sazby dbát? Jsou nějaké základní principy, které je potřeba dodržovat, aby se o sazbě nakonec dalo říct, že je dobrá?
U „analogové“ sazby bylo těch věcí, na které sazeč musel dbát, rozhodně mnohem víc — dnes toho (za mě) udělá spoustu počítač buď automaticky, nebo když mu jedním kliknutím řeknu, aby to udělal (například si rozpočítá mezislovní mezery nebo umí pohlídat parchanty). Na mně tak zůstává zařídit dodržení českých typografických pravidel a řádkového rejstříku (tj. správného počtu řádků na dvoustraně) nebo správné zvýraznění textu jiným řezem písma (tj. kurzivou nebo boldem). Takže třeba když někde zůstane na konci řádku viset jednoznaková spojka nebo předložka (tj. a, i, k, o, s, u, v, z), když někde na začátku řádku plave pomlčka nebo když někde nejsou správné české uvozovky (tj. ₉₉⁶⁶), je to chyba sazeče. Když v sazbě žádné podobné chyby nejsou, má rozhodně správně našlápnuto k tomu, aby mohla být dobrá.
Dnes ti k práci nejspíš stačí dobrý monitor a příslušný program, s jehož pomocí knihu vysázíš, je to tak? Už žádné sázení ručně nebo na sazečském stroji…
Přesně tak — už žádné olověné špalíčky a hrbení se nad sazebnicí nebo sazečským strojem. Dnes jde o pohodlné sedavé zaměstnání v kanceláři u počítače.
Co by nemělo dobrému sazeči chybět, co se schopností a vědomostí týká?
Žádnému sazeči by podle mě neměla chybět především pečlivost a důslednost. A pak taky vyrovnané smíření s jeho tak trochu nevděčným údělem, že fakt, že svoji práci dělá dobře, vlastně všichni tak nějak předpokládají a považují to za samozřejmé. Takže jeho práce je pro většinu lidí svým způsobem neviditelná, protože kdyby ji dobře nedělal, tak by to buď nepoznali, nebo by jim to nejspíš bylo jedno. Pak už jenom musí dobře ovládat používaný DTP software a rozhodně musí znát rozdíl mezi pomlčkou a spojovníkem. 😁
Takže pro pořádek: jaký je rozdíl mezi pomlčkou a spojovníkem?
V první řadě v tom, jak vypadají, a pak v různém způsobu použití (příslušná pravidla uvádí třeba Internetová jazyková příručka). Spojovník (-) je ze všech vodorovných čárek, které můžete napsat, ta nejkratší. Hodně stručně řečeno to, co ve Wordu napíšete klávesou vedle pravého Shiftu, je právě spojovník, který patří například do čísla ISBN, jako je 978‑80‑275‑1553‑0, nebo do internetových adres jako www.lidl‑shop.cz (které v rádiu běžně uslyšíte číst jako [lidl pomlčka shop]). Pokud ve Wordu píšete text a máte kolem spojovníku z obou stran mezery, Word vám ho (v tom lepším případě) automaticky opraví na pomlčku ( – ), která patří například do číselných rozsahů, třeba otevřeno 8 – 16 h. Pokud však chcete napsat pomlčku na klávesnici jenom tak, musíte použít klávesovou zkratku levý Alt + 0150, jinak to nejde (pominu-li klávesové zkratky použitelné výhradně v určitých programech). Rozdíly ve všech těchto pro laika „stejných“ znacích jsou nejlépe patrné, když si je napíšete za sebou: – – — (− +), tj. spojovník, pomlčka, dlouhá pomlčka (minus a plus). Zkrátka z pohledu sazeče není čárka jako čárka.
Obligátní dotaz na konec: Které knihy z produkce Hosta jsou ti blízké? Preferuješ nějaký žánr nebo autory?
Obecně mám ráda klasickou beletrii (romány i fantasy) a krimi, ale na rozdíl od jiných kolegů ve svém volném čase zase tak moc nečtu. Vím však, že když se nakonec přece jenom rozhodnu něco si přečíst a sáhnu za tím účelem po knížce z Hosta, tak se u jejího čtení přinejmenším nebudu muset rozčilovat nad úplně elementárními sazečskými nedostatky, jako se mi to občas stává u konkurence (a často se mi to stává u meníček v restauracích, u plakátů nebo u programů divadelních představení či koncertů — holt drobná profesionální deformace).
Jsem z Ostravy a jsem na to hrdá! (i když se neúmyslně tak trochu maskuju, protože po přízvuku to na mně nepoznáte, ale po slovní zásobě rozhodně ano), žiju v Olomouci a pracuju v Brně. Po tátovi mám kubánské geny a možná trochu i temperament (a kdyby vám to připadalo nepravděpodobné, tak tmavou barvu očí a vlasů zdědil můj bratr‑dvojče). Miluju irskou hudbu a moje dvě nejoblíbenější barvy jsou zelená a oranžová. Náhoda? Spíš osudová přitažlivost. 😇 Taky miluju puzzle, omáčky (s výjimkou té bílé ze zelených fazolek) a pohádky. Jsem příznivcem barefoot obuvi a už pár let nosím afrocopánky. Mám ráda sudá čísla.
Nechutná mi Plzeň a nejím olivy. Ve volném čase moc nečtu, protože jeho valnou většinu věnuju svému asi největšímu koníčku, kterým je zpívání ve sboru. A nezpívám jenom v jednom, ale dalo by se říct všude, kde o to stojí (nebo mi to aspoň nezakážou). Nikdy jsem nepřišla na chuť ježdění na kole, zato jsem zcela propadla ježdění na koloběžce (té velké). Ideální dovolená „u moře“ je pro mě dovolená „na moři“ na seakajaku. Mám ráda ČESKOhorskou turistiku a společenský tanec, v němž mě vzdělávali ti nejpovolanější — díky svému ostravskému původu mám ve standardu a latině průpravu pana Zdeňka Chlopčíka (ti, kdo sledovali StarDance, vědí). Každý podzim chodíme s partnerem do tanečních. Už jsem letěla balonem i skákala s padákem (nejenom v tandemu). Mám povolení střílet. 😎 Založením jsem spíš introvert a mívám delší vedení na vtipy (což ale většině přítomných obvykle přijde vtipné samo o sobě).
Pavla Hernandezová