Protože si povídáme před Vánoci, tak se tě zeptám, co v těchto dnech čtete s dětmi před spaním?
Čteme strašně moc různých věcí najednou. Letos nemáme jednu adventní knížku jako loni, kdy jsme si dávkovali Noční rychlík na dvacet čtyři večerů. Ani nečteme vyloženě jenom vánoční knihy — teď jsme třeba zrovna dočetli Byla jedna moucha od Daisy Mrázkové. Ale na Vánoce se přece jen ladíme — děti právě včera znovu vytáhly Fiškuse a vánočního skřítka.
Které knížky jsi jako malá milovala a v dospělosti se k nim vracíš se svými dětmi?
Nevracím se ke knížkám z dětství nijak programově, mám pocit, že je spousta nových knížek, které chceme číst. Anebo starých knížek, které jsem v dětství nečetla! Ale třeba svůj zamilovaný Čarodějův klobouk od Tove Janssonové jsem dětem podstrčila. Když byly menší, neodpustila jsem si Emu Naopak od Gunilly Woldové. A samozřejmě jsme společně znovu četli i Astrid Lindgrenovou. Koukám, že to jsou samé severské tituly. Moje skandinávská láska očividně začala dávno předtím, než jsem nastoupila na nordistiku…
Norské knížky se mnou do Hosta přišly už na pohovor.
Takže tě ke studiu norštiny přivedly knížky, které jsi četla jako dítě?
Oficiální verze je, že jsem si chtěla ve třeťáku na bohemistice přidat nějaký neobvyklý jazyk, ze kterého bych mohla překládat. Možná jsem se ale prostě chtěla dostat do Norska kvůli horám, které miluju, což se mi s norštinou povedlo snáz než bez ní. Ale možná taky, že můj kompas ukazoval na sever dávno předtím, jen jsem si to neuvědomovala.
Norský jazyk a literaturu jsi studovala kromě Prahy i v Norsku. Jak na dobu strávenou na severu vzpomínáš?
V Norsku jsem celkově byla dva a půl roku, nejdřív v Bergenu, ale pak jsem se přesunula do Tromsø, které mě zasáhlo nejvíc. Dlouho jsem si myslela, že tam zůstanu napořád, ta krajina za polárním kruhem, majestátní a nekonečná, to nekompromisní počasí, polární noc, polární záře, polární den, půlnoční slunce, samé zázraky! Ty hory, sníh a moře, mám to prostě pořád v sobě. Ale jsem ráda, že jsem se vrátila. Něco mi tam pořád chybělo. Není snadné žít v cizině. Člověk na to musí mít povahu a já ji očividně nemám. Moje kořeny jsou prostě na Šumavě a přesazuju se těžko.
V nakladatelství Host pracuješ pátým rokem. Přišla s tebou do Hosta i literatura pro děti a mládež z Norska?
Norské knížky se mnou do Hosta přišly už na pohovor. Pořád se s Evou Sedláčkovou, která byla tehdy ve výběrové komisi, smějeme, že jsem při výběrovém řízení vytáhla krosnu, vysypala z ní kopec knih a spustila. Byly to převážně norské knížky, které jsem sama chtěla překládat. A některé z nich pak v Hostu opravdu vyšly.
Pamatuješ si, která knížka byla ta první, co pod tvou taktovkou vyšla?
Jako první vyšla knížka Niny Ladenové a Melissy Castrillónové Jedno přání. Je to hrozně dojemná knížka přebásněná Radkem Malým, takový láskyplný rozhovor mámy a dítěte. Mladší dceři tehdy byly čerstvě dva roky a vypadala úplně jako holčička v knížce. Vybrala jsem ji tak trochu pro ni. A dojímám se nad ní samozřejmě dodnes.
Co všechno máš jako redaktorka literatury pro děti a mládež na starost?
Na jedné straně navrhuju zahraniční tituly k vydání. To znamená, že sleduju, co za knížky se chystá v zahraničí, a zkouším si představit, jestli by konkrétní tituly fungovaly i u nás. Když mám pocit, že přesně taková knížka u nás chybí, tak vyjednám koupi práv a pak už se jen starám o to, aby všechno šlo hladce. Na druhé straně ale také vybírám z původních českých rukopisů, co nám přijdou do nakladatelství. Když nějaký rukopis stojí za to, pracuju s autorem na textu, aby byl po všech stránkách dotažený. Během toho už hledám ilustrátora. To mě baví asi nejvíc. No a pak to celé musím uhlídat až do konce. Zní to hezky a možná to vypadá, že si jenom čtu a kochám se obrázky, ale velká část mojí práce je prachobyčejné administrativní pruzení.
Budujeme portfolio Hosta, za které ručíme. Vydáváme knížky, které osobně máme rádi. Nikdy to není objektivní.
Před chvílí ses zmínila o tom, že jsi chtěla norské knížky nejen vydávat, ale i překládat. No a ono se to děje. Kromě toho, že knížkám děláš odpovědnou redakci (nikoli jazykovou, ta je na jazykovém redaktorovi — pozn. redakce), občas některou z těch zahraničních přeložíš do češtiny. V Hostu vyšly knížky v tvém překladu nejen z norštiny (Jonáš a Nenáš nebo Jonáš a Nenáš — Zloděj na útěku), ale třeba i ze švédštiny (Moje!, Ďolík) nebo slovenštiny (Brlůžky). Vynahrazuješ si tím částečně překladatelství, kterému ses dřív věnovala ve větší míře?
Odhalila jsi mě! Na velké překlady už nemám čas, ale chybí mi to, a tak si sem tam udělám radost. Pracuju v Hostu na deseti patnácti knižních projektech najednou a moje kapacita je omezená. Když jsem se věnovala výhradně překladu, seděla jsem nad tím klidně deset hodin denně, nejčastěji v noci, abych měla klid a mohla se do toho ponořit. Taky na to pravidelně padaly víkendy. Ale co mám děti a práci na plný úvazek, jsem v deset v posteli a tvrdě chrním. A o víkendech se snažím vypnout a podnikat něco s dětmi. Takže moje překladatelská zásada teď s nadsázkou zní, že pokud to nejde přeložit v obědové pauze, tak do toho nejdu.
Ve svém medailonku na blogu Kavárna o sobě říkáš: „Jsem sudička. Nad rodícími se dětskými knížkami prorokuju: ‚Ty budeš krásná jako ranní rosa, ale uvězní tě do nejvyšší police, odkud tě vysvobodí jen člověk s dobrým srdcem. Ty? Ty budeš na roztrhání. Každý tě bude chtít. Zaplatíš za to oslíma ušima a nakonec skončíš ve sběru. A ty, božátko? Ty radši zůstaň na dně šuplíku.‘“ Zní to až pohádkově! Pověz, máš pohádkovou práci?
I pohádky jsou někdy pěkné drama, takže ano, mám. Mám tuhle práci ráda. Baví mě to. Těším se, co vznikne a u čeho budu moct být. Ale samozřejmě to není selanka. Některé věci nedělám ráda. Třeba odmítání rukopisů. Tam si potom připadám spíš jako ježibaba. Ale snažím se být vlídná. Chápu, že autoři nad svým textem strávili hrozně moc času, mnohdy se musejí hodně překonat, aby text někam k posouzení poslali, a odmítnutí berou jako osobní selhání. Tak to ale není. Knížky do Hosta vybírají živí lidé s vlastním vkusem, měřítky a představami. Budujeme portfolio Hosta, za které ručíme. Vydáváme knížky, které osobně máme rádi. Nikdy to není objektivní. Jen prostě nemůžeme vydat všechno. Takže přestože odpověď „nehodí se do edičního plánu“ zní jako formulace robota, ve skutečnosti je upřímná a pravdivá.
Zvládáš ve volném čase číst knížky, ve kterých nejsou obrázky?
Rozhodně! Dospělácké knížky čtu hlavně z psychohygienického hlediska — není to práce! Ale ani obrázky mi nevadí. Mám ráda komiksy. A vlastně čtu mimo práci i hodně dětských knížek. Mám pocit, že si tím čistím hlavu, abych v ní neměla jen tituly, na kterých jsem pracovala.
Na závěr prosím doporuč čtenářkám a čtenářům nějaké hezké čtení z Hosta na dlouhé zimní večery. Ideálně pro děti, mládež i dospěláky.
Tak to je nejtěžší otázka. Dobrých knížek je tolik a každý má rád něco jiného! Mladším dětem bych určitě doporučila Kroniku lesa — Případ ztracených ježků. Na těch dvou stech stránkách je všechno, co od dobré knížky očekávám. Napětí, dějové zvraty, rázovité postavy, skvělé ilustrace i humor. Mládeži, která už pevně srostla s mobilem, bych doporučila knížku Fake over, takovou příručku mediální gramotnosti a zdravého rozumu při pobytu na sítích. A co mě nadchlo z dospělácké literatury? Teď zrovna Láska v časech nenávisti od Floriana Illiese. Je to taková historická mozaika milostných vztahů z let 1929 — 1939. Kdo četl Illiesův předchozí titul 1913, tak samozřejmě ví, co od autora může očekávat. Já do jeho způsobu psaní vpadla bez přípravy a bez očekávání a neskutečně mě to baví. Jen to čtu hrozně pomalu, protože si každý obraz i fotku, o kterých padne zmínka, googlím. Chci vidět všechno! Jak kdo vypadal, co nosil za oblečení, kde bydlel… Prostě všechno to, co u románových postav vygooglit nelze.
