V Hostu máš na starosti redakci české beletrie. Na této pozici jsi ale nezačínala, že?
Vrátím-li se do pravěku, tak jsem se ještě během studií na vysoké škole hlásila na pozici jazykové redaktorky časopisu Host. Do výběrového řízení se dostala i kolegyně Peťa Nečková. V Hostu mají rádi překvapení — i když nás přijali obě, tak nakonec neredigovala ani jedna z nás. Peťu vzali do marketingového oddělení (tehdy čítající jednoho celého člověka) a mě jako administrativní sílu. Byla jsem pohůnek pro všechno, včetně guerillového lepení plakátů Hostinců a Brněnské sedmikrásky. Postupně jsem dostala na starosti e‑knihy, podporu prodeje časopisu, tabulky, Wordy, skenování, přípravu kávy pro hosty, otevírání a zavírání dveří a jiné.
Jak se přihodilo, že ses stala redaktorkou české beletrie?
Přihodily se mi dvě děti. Když jsem se po mateřské pauze vrátila, Tomáš Reichel (ředitel) mi nabídl místo redaktorky české beletrie.
Před tebou jsem zpovídala další tři redaktory: Katku Šardickou (young adult, krimi), Zdeňka Staszeka (non-fiction) a taky jazykovou redaktorku Pavlínu Prokůpkovou. Tvá pracovní náplň se od té jejich dost liší. Nevybíráš texty, které bys doporučila k vydání, s autorem nevychytáváš faktické ani gramatické chyby. Na našem blogu Kavárna se označuješ za paní Kontrolorovou. Koho a co kontroluješ?
Ano, to přesně jsem. Kontrolorka, manipulátorka a sběratelka. Jsem takový malý bratr. Snažím se nenápadně uhánět své kolegy (ale především sebe), kterých se projekty české beletrie týkají — autory, redaktory a grafiky —, abychom vše zvládli včas a finální sazba s obálkou se harmonicky potkaly a dobraly se šťastného konce čili zamířily do tiskárny.
Pro mě jsi taková metaredaktorka, co ty na to?
Jo, to zní přesně. Máme makroredaktorku, tak já jsem asi mikroredaktorka nebo metaredaktorka (ty-víš-jaká-redaktorka).
Musíš být na této pozici tak trochu ras, anebo s vlídností nejdál dojdeš?
Haha, já a ras. I wish. Trochu se s vysvětlením vrátím k první odpovědi. Když jsem se dostala do Hosta, moje kamarádka mi řekla: „To je jasný, že tě vzali. Vy jste tam všichni takový moc hodný.“
Velká část tvé práce je pro čtenáře na první pohled neviditelná, ovšem řada z nich bude tvé jméno znát díky tipům na beletrii a literárním reflexím, které se pravidelně objevují na našich sítích nebo třeba v edičních plánech Hosta. Představuji si, že psaní textů je o fous kreativnější než zbytek práce, kterou děláš…
Ano, řekla bych že psaní textů je nejkreativnější náplň mé práce, pokud zrovna neformuluji smlouvy na podlicence nebo nekontroluji copyright ilustrací. To je pak teprve tvořivé vzrůšo.
Je hezké vidět, s jakým zapálením o své práci povídáš! Jinak ten copyright ilustrací mě přivádí k tomu, že máš na starosti i obrazovou redakci. To zní taky celkem kreativně…
Zní, viď…? V případě, že obálky či ilustrace přebíráme z originálních titulů, jedná se o rutinní záležitost. Musím vyřídit práva s agenturami či ilustrátory. Dobrodružství pak nastává u „naší“ tvorby. Jakmile řeším práva na nějakou starší fotografii či obrázek, je to taková malá detektivní práce, při níž se dozvím spoustu zajímavostí. Třeba kdo je příbuzný autora fotografie, jestli emigroval, měl děti a podobně. Zkrátka takový historický Blesk z uměleckého prostředí. Ale nejraději mám, když nám autor poskytne fotografii ze svého archivu nebo když je sedmdesát let po smrti.
Čtenáři tohoto rozhovoru jistě prominou krapet nekorektního humoru… Teď mi řekni, která z činností, co máš na starosti, tě těší nejvíc?
To se asi nedá říct. Vždy záleží na konkrétní situaci. Nejraději jsem, když práce není stereotypní. Něco se děje a vytváří. Mám ráda interakci a práci s textem. Někdy mě těší, že o náš titul projevil zájem rozhlas a vznikne z něho četba, kterou si s chutí poslechnu. Ráda se setkávám s autory, kteří přicházejí s novou knihou, nebo si ráda rozšířím obzory při hledání fotografií či ilustrací.
A tabulky prý nesnášíš?
Máme spolu takový ambivalentní vztah. Mé zbytky bohémství tabulkami opovrhují, ale zároveň jsem při své chaotičnosti a množství informací šťastná, že si můžu všechno poznačit. Moje strategie s psaním poznámek na různé papírky se úplně neosvědčila. Měla jsem jich na stole dvě stě padesát a na všech byly tajemné zkratky, jejichž význam jsem většinou nerozkódovala. Takže jsem vzala tabulku na milost. Nejsme nejlepší kámošky, ale už se máme docela rády.
Teď je léto, pro mnohé období klidu po bouři. Užíváš si volnější pracovní režim, anebo je tomu naopak?
Jak se to vezme. Věcí, které „hoří“ a rozhodně už měly být včera hotové, je méně, ale zase musím dohánět resty, které mám v pomyslné složce „Ještě je čas“. Takže spíš nastává období dusna těsně před další bouří.
Ani ty neunikneš tipům na četbu. Dej jeden nebo dva či tři. Co ze své hostovské knihovničky doporučíš našim čtenářům jako letní čtení a na kterou knížku se v létě chystáš ty sama?
Hmm, tip na letní čtení? Záleží, jestli se chcete u moře bát, smát, nebo mít lehkou depresi. Doporučuji třeba povídkovou knihu Jednorožci od Barbory Hrínové. Přestože v těchto povídkách většinou postavy bojují se svou jinakostí, v knize nechybí humor a ironie. Navíc je výhodné, že se po každé povídce můžete dojít vykoupat nebo sundat kotlík z ohně, aniž byste přerušili dějovou linku. Já osobně mám na léto připravenou věž knížek. Těším se, že si konečně přečtu tituly z Jirkovy (Jiří Štěpán: žánrový redaktor sci-fi a fantasy; pozn. redakce) sekce, protože během roku to nestíhám. Jirka umí knížky ze své oblasti popsat tak sugestivně, že si je chci přečíst všechny. Na dovolenou si s sebou beru postapokalyptickou pohádku pro dospělé Lampář, lodivodka a kluk z továrny na slzy, protože autorku přirovnává k Neilu Gaimanovi a toho já ráda. Pak si ještě zabalím fantastický cestopis Cizincem v Olondrii, protože Jirka říkal, že si to prostě musím přečíst!
Ahoj, jsem Simona. Pocházím z Počátek. Kdybych se narodila v šedesátých letech devatenáctého století, Březina by byl můj soused. Mám dvě děti, jednoho muže a žiju u Svitavy. Vystudovala jsem bohemistiku na FF MU. Dlouho jsem se živila učením češtiny pro cizince. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že existuje časopis a nakladatelství Host, jsem zde toužila pracovat, takže vlastně žiju svůj sen. Kdo to má? Hrála jsem pinčes za Sokol Líšeň, cvičím jógu na Kopečné a hraju volejbal. Miluju literaturu a divadlo. Prokrastinuju u seriálů a poslouchám podcast Čelisti. Jako jediná na světě nemám ráda sushi.
— Simona Barešová
