Řada čtenářů jistě ví, že jsi založil nakladatelství Host společně s Mirkem Balaštíkem v devadesátých letech, později vedení doplnil Martin Stöhr. Ivana Motrincová, která k vám záhy nastoupila, v našem rozhovoru vzpomínala na vaše punkové začátky ve čtyřech na několika metrech čtverečních, kdy jste všichni dělali všechno. Dnes patří Host k předním českým nakladatelstvím, zaměstnává přes čtyřicet lidí a sídlí ve vkusně vybavených prostorách. Jaké jsou tvé vzpomínky na začátky Hosta?

Mys­lím, že začát­ky nakla­da­tel­ství byly stej­né jako u spous­ty vzni­ka­jí­cích firem nebo spo­le­čen­ství lidí, kte­ří chtě­jí roz­jet něja­ký spo­leč­ný pro­jekt. Věci se řeši­ly impro­vi­zo­va­ně, tak jak při­chá­ze­ly, a kaž­dý dělal všech­no, pro­to­že jsme teh­dy nemě­li mož­nost zadá­vat exter­ní spo­lu­prá­ce. Tak­že jsme bali­li balíč­ky, jez­di­li na poš­tu, pře­rov­ná­va­li kníž­ky ve skla­du, vypl­ňo­va­li faktury… 

Měli jste s Mirkem Balaštíkem nějakou vizi, když jste nakladatelství zakládali? Zpočátku jste vydávali poezii a literárněteoretické knihy, dnes vychází v Hostu téměř všechny žánry. Bylo vaším cílem produkci postupně rozšiřovat?

Mlu­vit o vizi s odstu­pem tři­ce­ti let je oše­met­né, člo­věk si koli­krát nepa­ma­tu­je, co bylo vče­ra. 😊 Kaž­do­pád­ně jsme pře­de­vším chtě­li vydá­vat dobrou lite­ra­tu­ru a nějak pře­žít. Hod­ně nám pomá­ha­ly gran­ty na časo­pis nebo na bás­nic­ké sbír­ky, jejichž samot­ným pro­de­jem bychom se těž­ko uži­vi­li. Naše pro­duk­ce postup­ně narůs­ta­la, až jsme si jed­no­ho dne řek­li, že už nemů­že­me být závis­lí na malé cílo­vé sku­pi­ně zájem­ců o „lite­rár­ní“ lite­ra­tu­ru, a roz­ší­ři­li jsme záběr o jiné žánry. 

Ty sám jsi v Hostu vydal před více než dvaceti lety dvě básnické sbírky. Píšeš ještě?

V pat­nác­ti, osm­nác­ti, dva­ce­ti jsem psal z něja­ké­ho pře­tla­ku, bavi­la mě prá­ce se slo­vy, pro­zkou­má­vá­ní bás­nic­kých svě­tů. Něko­mu to zůsta­ne a sta­ne se z něj autor knih či novi­no­vých člán­ků a někdo zase zjis­tí, že pro psa­ní není tolik dis­po­no­va­ný, a nako­nec se na to vybod­ne a věnu­je se něče­mu, co mu jde líp. To je můj pří­pad. Nyní nemám na psa­ní čas ani ener­gii, tře­ba se k tomu vrá­tím, jest­li se doži­ju důchodu. 😊

Trochu teď odbočím, ale když jsi zmínil ten nedostatek času a energie — na Wikipedii se píše, že revitalizuješ starý mlýn a mokřady…

To je prav­da. Před něja­ký­mi dese­ti lety jsem se po letech strá­ve­ných v Brně vrá­til do své­ho rodiš­tě, na samo­tu u Lysic, kde máme sta­rý cih­lo­vý dům, mlýn a ryb­ník po před­cích. Ryb­ník byl ve špat­ném sta­vu, potře­bo­val rekon­struk­ci, tak jsme necha­li vypra­co­vat pro­jekt a požá­da­li o dota­ci. Sou­čás­tí pro­jek­tu je také vytvo­ře­ní mokřad­ních prv­ků na lou­ce pod hrá­zí, což by mělo pomo­ci zadr­žet vodu v kra­ji­ně a vůbec být dob­ré pro pří­ro­du. Už to máme více­mé­ně dokon­če­né a vypa­dá to moc hez­ky. Jen dou­fám, že to všech­no spla­tím já a nebu­dou to muset splá­cet ješ­tě moje děti.

Vraťme se teď ke tvé pracovní náplni. Které agendy tě jakožto ředitele nejvíce zaměstnávají?

Jak jsme se bavi­li před chví­lí, zpo­čát­ku jsme děla­li všich­ni všech­no. Postu­pem času, obzvláš­tě pak v posled­ních dese­ti letech — kdy jsme sla­vi­li úspěch se sever­ský­mi detek­tiv­ka­mi, s vlnou čes­kých auto­rek a auto­rů, roz­je­li pro­duk­ci fan­ta­sy, non-ficti­on a dět­ské lite­ra­tu­ry —, nasta­la doba dele­go­vá­ní agend a úko­lů (dnes už pra­cu­je v Hos­tu čty­ři­cet lidí) a nasta­vo­vá­ní pro­ce­sů tak, aby kaž­dý věděl, co má dělat, byl se svou pra­cí sro­zu­měn a při­spí­val tak k dob­rým výsled­kům celku. 

Tak­že dnes se zabý­vám hlav­ně dlou­ho­do­bým plá­no­vá­ním, to zna­me­ná, že musím mít před­sta­vu o tom, co se děje na trhu a kam za dané situ­a­ce chce­me smě­řo­vat. Schá­zí se u mě infor­ma­ce, na jejichž zákla­dě dělá­me stra­te­gic­ká roz­hod­nu­tí typu: příští rok vydá­me o dva­cet titu­lů víc či míň, roz­je­de­me nový žánr ane­bo nao­pak utlu­mí­me detek­tiv­ky. S tím úzce sou­vi­sí finanč­ní říze­ní a plá­no­vá­ní. Dále urču­ju po kon­zul­ta­cích hlav­ně s Kubou Šilha­ví­kem nákla­dy jed­not­li­vých kní­žek. Pak samo­zřej­mě kon­cepč­ní prá­ce s jed­not­li­vý­mi oddě­le­ní­mi. A co mě stá­le hod­ně těší a baví, je spo­lu­prá­ce se žán­ro­vý­mi redak­to­ry na hle­dá­ní a výbě­ru nových kní­žek k vydání.

Jak hodnotíš uplynulý rok?

Začá­tek roku 2022 vypa­dal z hle­dis­ka tržeb naděj­ně, jen­že pak při­šla rus­ká inva­ze, situ­a­ce v eko­no­mi­ce se zača­la zhor­šo­vat a my jsme muse­li naše plá­ny pře­hod­no­tit. Bylo tře­ba odlo­žit někte­ré titu­ly a v nabí­rá­ní nových být mno­hem opa­tr­něj­ší. Také jsme muse­li kvů­li úspo­rám zru­šit něko­lik pra­cov­ních míst. Cel­ko­vě hod­no­tím rok dob­ře v tom smys­lu, že jsme jako fir­ma obstá­li, nezkra­cho­va­li, ale bude­me se muset nau­čit žít na men­ším a chud­ším trhu. Všich­ni jsme se pro­bu­di­li do tro­chu jiné­ho světa.

Co očekáváš od nového roku?

Mor, cho­le­ru, kobylky… 😊

A něco pozitivního?

Výhle­dy čes­ké eko­no­mi­ky pro příští rok nejsou moc opti­mis­tic­ké, dojde k dal­ší­mu pokle­su spo­tře­by a malo­ob­chod­ních tržeb, což se logic­ky pro­je­ví i na kníž­kách. Nicmé­ně věří­me tomu, že lidé, kte­ří kupu­jí naše kníž­ky, nepat­ří k eko­no­mic­ky nej­o­hro­že­něj­ším vrst­vám a že najdou v rodin­ných roz­poč­tech rezer­vy, aby si je moh­li kupo­vat i nadále.
Letos jsme plá­no­va­li vydat asi 180 titu­lů, nako­nec je to o dva­cet méně. Příští rok plá­nu­je­me cca 150 kní­žek, což zna­me­ná, že jsme ome­zi­li uvá­dě­ní nových nezná­mých auto­rů a v našem edič­ním plá­nu je vět­ší podíl ově­ře­ných jmen: jde­me víc na jis­to­tu. Věří­me, že nám to umož­ní pře­žít a dosáh­nout dob­rých výsled­ků, i vzhle­dem k tomu, že mno­ho jiných nakla­da­te­lů bude ome­zo­vat pro­duk­ci razant­ně­ji, a na trhu by tak moh­lo být teo­re­tic­ky „více místa“.

Jaký jsi ředitel?

Urči­tě nejsem něja­ký auto­krat, jsem spíš kon­sen­zu­ál­ní typ. Vyhý­bám se pří­ka­zům, sna­žím se, aby kole­go­vé vědě­li, co a proč děla­jí, aby byli moti­vo­va­ní a samo­stat­ní. Mys­lím, že to nese výsled­ky. 😊 Hos­tu se daří, pro­to­že tu máme skvě­lý tým fan­tas­tic­kých lidí, kte­ří ve své prá­ci vidí smysl. 

Blíží se Vánoce. Obdarováváš ty sám své blízké knížkami?

Ano. Nicmé­ně je už moc neku­pu­ju, vět­ši­na z nich je z Hosta. 

My si v rodině taky dáváme knihy. Kromě těch papírových budu letos nadělovat i audioknihy. Ty se v posledních letech těší velké oblibě. Jak tento trend vnímáš?

Já sám audi­ok­ni­hy poslou­chám. Před­po­klá­dám, že budou svůj podíl na trhu ješ­tě mír­ně zvět­šo­vat. Nedo­ká­žu říct, kolik ukro­jí papí­ro­vým kníž­kám, ale mys­lím si, že nás neo­hro­žu­jí. My totiž nepro­dá­vá­me papír, ale pří­běhy. A pak už je jen na pří­jem­ci, jaké zvo­lí médi­um. Mys­lím si, že občas může poslech audi­ok­ni­hy při­vést k lite­ra­tu­ře tře­ba i něko­ho, kdo kníž­ky nor­mál­ně nečetl.

A obligátní otázka na konec: Kterou knihu z produkce Hosta doporučuješ k přečtení? Máme pár dní do Vánoc, třeba svým tipem pomůžeš někomu nerozhodnému.

No, na sta­rá kole­na mě zača­la hod­ně bavit fan­ta­sy. Úžas­né jsou kníž­ky Antho­ny­ho Rya­na nebo Saman­thy Shan­no­no­vé, zvlášť Pře­vor­ství u pome­ran­čov­ní­ku. Z letoš­ních novi­nek tře­ba Mako­vá vál­ka od R. F. Kuan­go­vé nebo Stín bohů Joh­na Gwynna.