Vždyc­ky z něj sála­la ener­gie a nakaž­li­vě bodrá nála­da, před kte­rou se neda­lo utéct, pou­ze se při­dat. Zamlk­lé­ho jsem ho viděl jedin­krát. Dali jsme si kdy­si sraz na náměs­tí v jeho (vlast­ně i mém) erbov­ním Zlí­ně. Bylo šeré zim­ní odpo­led­ne a on se pořád nějak div­ně oší­val, pře­šla­po­val v čer­ném kabá­tě, až z něj koneč­ně vypadlo, že je mu kabát malý a pro­tiv­ný, pro­to­že „vče­ra bylo vel­ké zpí­vá­ní v Pra­ze na PEN clu­bu“ a oví­ně­ný dok­tor Kar­fík zmi­zel v jeho krás­ném huber­tu­su a nechal mu tam ten­to strašný.

Sed­li jsme si pak do neda­le­ké kapes­ní kavár­ny Bal­kán express, kte­rá byla zaří­ze­na jako vla­ko­vé kupé. Tohle mís­to pro něj bylo vel­kým štěs­tím a zados­tiu­či­ně­ním. Ton­da pochá­zel z tak­zva­ně „lep­ší rodi­ny“, po vál­ce jim zde zaba­vi­li stej­no­jmen­ný hotel a restau­ra­ci, spo­le­čen­skou kři­žo­vat­ku těch dáv­ných časů. Tak­že aspoň teď a aspoň tady orga­ni­zo­val páteč­ní sra­zy „lidí od kul­tu­ry“. Exta­tic­ky mi vyjme­no­vá­val, kdo ony pra­vi­del­né sle­ty navště­vu­je. Dochá­zel tam pod­le něj úpl­ně kaž­dý, kdo v mís­tě něco zna­me­nal, kdo něco napsal, zahrál nebo nama­lo­val. Dost jsem o tom pochy­bo­val, vidím tu totiž dob­ře do „slo­ži­tých pomě­rů“, ale on to tak Ton­da zkrát­ka vní­mal, tou­žil je mít všech­ny u jed­no­ho stolu.

Pořád někde zpí­val, něko­ho s někým pro­po­jo­val, učil stu­den­ty tvůr­čí­mu psa­ní, jako země­děl­ský inže­nýr a poz­dě­ji roz­hla­so­vý redak­tor ces­to­val tam i onde a zají­mal se. Zají­ma­li ho bliž­ní a jejich osu­dy. Byl to hod­ný člo­věk, kte­ré­ho bavi­ly dob­ré věci. Neve­dl vyklou­be­ný život, neži­vil kle­ve­ty, nepěs­to­val spo­ry a pole­mi­ky. Napsal něko­lik pove­de­ných knih, něja­ké feje­to­ny, sbír­ku bás­ní „na bet­lém­skou notu“. (V tele­cích letech jsem mu ji znectil v míst­ním tis­ku, on nad tím vel­ko­ry­se mávl rukou a dál se se mnou bavil.) Měl své věr­né čte­ná­ře, obdr­žel lite­rár­ní ceny, něco z jeho díla vyšlo i v zahra­ni­čí. Byl to dob­rý, řek­ně­me pří­jem­ně pře­hled­ný a zaslou­že­ný spi­so­va­tel­ský osud.

Když vyšel Ton­dův stě­žej­ní román Na krás­né mod­ré Dřev­ni­ci, daro­val jsem ho své­mu otci. Tata není vel­ký pří­z­ni­vec belet­rie a už vůbec se nevy­ží­vá v něja­kých „výle­vech“, ale když si kníž­ku pře­če­tl, dal mi poznat, jak moc ho zasáh­la. Viděl jsem, kolik rados­ti doká­že při­nést pří­běh. Zakou­še­ní a sdí­le­ní svě­ta, v němž je tref­ně zachy­ce­na něja­ká osob­ní i gene­rač­ní zku­še­nost. A děje a vzta­hy a mís­ta, na nichž zále­ží, zprá­va, kte­rá není dutá, slo­va „co znamenají“.

Popr­vé jsem na milé jmé­no Baja­ja nara­zil krát­ce po Lis­to­pa­du, v brněn­ské revue List. Ton­da tam otis­kl povíd­ku, záblesk z dět­ství, vím už jen tolik, že to bylo smut­né a krás­né. Nazval ji nějak tak­to: „Kon­ce se podo­ba­jí začát­kům jen v našich snech“. Tož, ba! Tuším, že ho navzdo­ry jeho spo­le­čen­ské pova­ze celý život z růz­ných důvo­dů dopro­vá­ze­la jaká­si „rod­ná samo­ta“. Ze své­ho domu na nábře­ží viděl, jak té jeho „šéne blaue“ říč­ce rok od roku ubý­vá síly. (Ona má ta tam­ní voda ve sku­teč­nos­ti bar­vu nezra­lých trnek.)

Ton­da teď už není, hla­di­na Dřev­ni­ce je zas o cosi sle­pěj­ší. Ale ty kni­hy, ty pří­běhy zde jsou a trva­jí. Voda v nich jen tak nevy­schne, express neu­je­de. Je to zasta­ve­ný, dob­rý svět. Dá se zno­va otevřít, vejít tam a být.

Foto © Jan Němec