Vždycky z něj sálala energie a nakažlivě bodrá nálada, před kterou se nedalo utéct, pouze se přidat. Zamlklého jsem ho viděl jedinkrát. Dali jsme si kdysi sraz na náměstí v jeho (vlastně i mém) erbovním Zlíně. Bylo šeré zimní odpoledne a on se pořád nějak divně ošíval, přešlapoval v černém kabátě, až z něj konečně vypadlo, že je mu kabát malý a protivný, protože „včera bylo velké zpívání v Praze na PEN clubu“ a ovíněný doktor Karfík zmizel v jeho krásném hubertusu a nechal mu tam tento strašný.
Sedli jsme si pak do nedaleké kapesní kavárny Balkán express, která byla zařízena jako vlakové kupé. Tohle místo pro něj bylo velkým štěstím a zadostiučiněním. Tonda pocházel z takzvaně „lepší rodiny“, po válce jim zde zabavili stejnojmenný hotel a restauraci, společenskou křižovatku těch dávných časů. Takže aspoň teď a aspoň tady organizoval páteční srazy „lidí od kultury“. Extaticky mi vyjmenovával, kdo ony pravidelné slety navštěvuje. Docházel tam podle něj úplně každý, kdo v místě něco znamenal, kdo něco napsal, zahrál nebo namaloval. Dost jsem o tom pochyboval, vidím tu totiž dobře do „složitých poměrů“, ale on to tak Tonda zkrátka vnímal, toužil je mít všechny u jednoho stolu.
Pořád někde zpíval, někoho s někým propojoval, učil studenty tvůrčímu psaní, jako zemědělský inženýr a později rozhlasový redaktor cestoval tam i onde a zajímal se. Zajímali ho bližní a jejich osudy. Byl to hodný člověk, kterého bavily dobré věci. Nevedl vykloubený život, neživil klevety, nepěstoval spory a polemiky. Napsal několik povedených knih, nějaké fejetony, sbírku básní „na betlémskou notu“. (V telecích letech jsem mu ji znectil v místním tisku, on nad tím velkoryse mávl rukou a dál se se mnou bavil.) Měl své věrné čtenáře, obdržel literární ceny, něco z jeho díla vyšlo i v zahraničí. Byl to dobrý, řekněme příjemně přehledný a zasloužený spisovatelský osud.
Když vyšel Tondův stěžejní román Na krásné modré Dřevnici, daroval jsem ho svému otci. Tata není velký příznivec beletrie a už vůbec se nevyžívá v nějakých „výlevech“, ale když si knížku přečetl, dal mi poznat, jak moc ho zasáhla. Viděl jsem, kolik radosti dokáže přinést příběh. Zakoušení a sdílení světa, v němž je trefně zachycena nějaká osobní i generační zkušenost. A děje a vztahy a místa, na nichž záleží, zpráva, která není dutá, slova „co znamenají“.
Poprvé jsem na milé jméno Bajaja narazil krátce po Listopadu, v brněnské revue List. Tonda tam otiskl povídku, záblesk z dětství, vím už jen tolik, že to bylo smutné a krásné. Nazval ji nějak takto: „Konce se podobají začátkům jen v našich snech“. Tož, ba! Tuším, že ho navzdory jeho společenské povaze celý život z různých důvodů doprovázela jakási „rodná samota“. Ze svého domu na nábřeží viděl, jak té jeho „šéne blaue“ říčce rok od roku ubývá síly. (Ona má ta tamní voda ve skutečnosti barvu nezralých trnek.)
Tonda teď už není, hladina Dřevnice je zas o cosi slepější. Ale ty knihy, ty příběhy zde jsou a trvají. Voda v nich jen tak nevyschne, express neujede. Je to zastavený, dobrý svět. Dá se znova otevřít, vejít tam a být.
Foto © Jan Němec