O čem je Váš nový román pře­de­vším? O lid­ských tajem­stvích, hle­dá­ní koře­nů, nebo nedo­ro­zu­mě­ní mezi lidmi?
Na počát­ku bylo slo­vo. Slo­va jsou sil­ná a nebez­peč­ná zbraň. Doká­žou způ­so­bit nedo­ro­zu­mě­ní a rozkol, přes­to­že mnoh­dy neby­la míně­na tak, jak byla pocho­pe­na. Ale stej­ně nebez­peč­né je i mlče­ní. Pokud spo­lu blíz­cí nedo­ká­žou komu­ni­ko­vat, je to stej­ně špat­né, jako když si ubli­žu­jí slo­vy. Někdy spo­lu lidé komu­ni­ko­vat neu­mě­jí, je mezi nimi nevy­řče­né a nepo­jme­no­va­né napě­tí, o kte­rém nikdo neví, odkud se vza­lo, jin­dy spo­lu lidé nemlu­ví záměr­ně. To všech­no vede ke zby­teč­ným zlo­bám a boles­tem. Tako­vá malá nedo­ro­zu­mě­ní a zby­teč­né rozko­ly nut­ně vyvo­lá­va­jí otáz­ku: Jak se má domlu­vit svět, když to nedo­ká­žou ani blíz­cí v jedi­né rodině?
Tiché roky jsou tedy kni­hou o tajem­ství, kte­ré sahá do minu­los­ti rodi­ny a vyvo­lá­vá mno­há nedorozumění.

Váš nový pří­běh není tak tra­gic­ký jako před­cho­zí Hana, při­pa­dá mi spíš intim­ní. Chtě­la jste se vyhnout tíži vel­kých dějin, kte­ré se v Haně ozý­va­jí tak silně?
I v mých před­cho­zích kni­hách, ať už v Haně nebo Sle­pé mapěHotýl­ku, mě zají­ma­ly pře­de­vším cha­rak­te­ry a pohnut­ky postav. Tak­zva­né vel­ké ději­ny byly jen hyba­te­lem děje. Bylo na posta­vách, jak se k nim posta­ví a jest­li pře­káž­ky, kte­ré nut­ně kaž­dé­ho člo­vě­ka v živo­tě pot­ka­jí, zdo­la­jí se ctí, nebo zkla­mou sebe i ostatní. 

Za vět­ši­nu těž­kos­tí, se kte­rý­mi se muse­jí vyrov­ná­vat, si posta­vy mohou samy.

V kni­ze Tiché roky jsou vel­ké ději­ny vzdá­le­nou kuli­sou, kte­rá ovliv­ňu­je živo­ty postav jen do urči­té míry. Za vět­ši­nu těž­kos­tí, se kte­rý­mi se muse­jí vyrov­ná­vat, si posta­vy mohou samy. Nej­čas­tě­ji prá­vě tím, že spo­lu nedo­ve­dou komunikovat.

U před­cho­zích knih byla inspi­ra­cí něja­ká reál­ná situ­a­ce. Je tomu tak i v pří­pa­dě Tichých roků, nebo je román celý fikce?
Všech­ny situ­a­ce jsou sku­teč­né i smyš­le­né záro­veň. Kaž­dá má reál­ný základ, udá­los­ti, kte­ré jsem pou­ži­la v kni­ze, se sta­ly, jen jsem je pro­mí­cha­la a při­psa­la fik­tiv­ním oso­bám. Ve svě­tě a všu­de kolem nás se děje tolik věcí, že se sta­čí jen dívat, pozo­ro­vat, tro­chu se domýš­let a může­te napsat kni­hu. Coko­li si vymýš­let a slo­ži­tě fabu­lo­vat je úpl­ně zbytečné.

Doká­že­te skvě­le popi­so­vat žen­ské cha­rak­te­ry. Jsou ve Vašich před­cho­zích nebo tře­ba i v nové kni­ze něja­ké žen­ské posta­vy, kte­ré jste si „zami­lo­va­la“?
Mám ráda všech­ny své posta­vy — dokon­ce i ty, kte­ré by někdo pova­žo­val za zápor­né. Pro­to­že nikdo není jen dob­rý nebo jen špat­ný, kaž­dý máme ke své­mu jed­ná­ní pohnut­ky, kte­ré tře­ba svět kolem nás nezná, ale my jsme jimi ovliv­ňo­vá­ni. Tak je tomu i u mých postav. A já jako jejich stvo­ři­tel­ka jejich pohnut­ky znám, tudíž k nim musím být sho­ví­va­vá a při­stu­po­vat k nim s pocho­pe­ním. Pro­to je mou favo­rit­kou vždyc­ky posta­va z kni­hy, na kte­ré prá­vě pra­cu­ji. S ní momen­tál­ně trá­vím nej­víc času a jí nej­lé­pe rozumím.

Vět­ši­na kni­hy se ode­hrá­vá v době nor­ma­li­za­ce, řeší se i téma emi­gra­ce. Děj tak vlast­ně spa­dá do Vašich mla­dých let. Jak na tuto dobu sama vzpo­mí­ná­te a může být pro nás vůbec nějak aktuální?
Máte prav­du, že tu dobu veli­ce dob­ře pama­tu­ji a mám ji pod kůží. Je sou­čás­tí živo­ta a vzpo­mí­nek, kte­ré nikdy nevy­ma­žu a kte­ré se sta­ly mojí sou­čás­tí. Pro mě to není minu­lost a mys­lím si, že to nemů­že být minu­lost pro niko­ho z nás. Násled­ky toho, co se v naší zemi v minu­lém sto­le­tí sta­lo, poci­ťu­je­me všich­ni. A nemám na mys­li jen násled­ky mate­ri­ál­ní, ale násled­ky na lid­ských cha­rak­te­rech. Mně ta doba vští­pi­la nedů­vě­ru a ostra­ži­tost, kte­rá mi otra­vu­je život a kte­ré se už nikdy nezbavím.

Tiché roky jsou však spíš rodin­ným dra­ma­tem než obra­zem doby, pod­stat­né jsou vnitř­ní živo­ty postav. V tom vidím těžiš­tě kni­hy. A pokud jde o aktu­ál­nost témat nebo o to, co by měl autor psát a čemu by měl věno­vat pozor­nost, na to mám jed­no­du­chou odpo­věď: Autor by měl mít svo­bo­du psát o tom, o čem psát chce. Kni­ha může být dob­rá, jen když je psa­ná se zau­je­tím. Doba, kdy se psa­lo na objed­náv­ku, je už snad za námi.

Román Hana zazna­me­nal feno­me­nál­ní úspěch. Vní­má­te vydá­ní nové kni­hy jako napí­na­vý oka­mžik, jste sama zvě­da­vá, jak ji čte­ná­ři přijmou?
Po kni­ze Hana cítím vůči čte­ná­řům vět­ší zod­po­věd­nost. Dřív si kupo­va­li kni­hy nezná­mé autor­ky, nic neo­če­ká­va­li, moh­la jsem je jen pří­jem­ně pře­kva­pit. Dou­fám, že pocho­pí, že nemůžu psát stá­le stej­né kni­hy na stej­ná téma­ta, jenom abych uspo­ko­ji­la poptáv­ku. Chci psát o tom, co mě zají­má, a můžu jen dou­fat, že to zaujme i mé čtenáře.

Foto: Voj­těch Vlk