Svůj zbru­su nový román Víkend v Lon­dýně cha­rak­te­ri­zu­je autor tak­to: „Je o mužích v nejlepších/​nejhorších letech. O tom, jací my muži jsme. Zpup­ní, sebestřed­ní, sexis­tič­tí, lač­ní. Směš­ní. A taky dost zra­ni­tel­ní. Je to pří­ruč­ka, jak s muži v kri­zi střed­ní­ho věku zachá­zet a jaké to je s nimi, ane­bo bez nich žít.“

Kni­ha líčí pří­běhy tří čty­ři­cát­ní­ků. Je kri­ze střed­ní­ho věku i tvé osob­ní téma? Pro­ží­váš to podob­ně? Co je ješ­tě na tom tvém sezna­mu přání?
Ano, pro­ží­vám. V jed­ná­ní a v živo­tech všech tří hlav­ních postav Víken­du v Lon­dýně jsou zážit­ky a momen­ty, kte­ré pří­mo odka­zu­jí i do mého živo­ta. Nepro­ží­vám kri­zi střed­ní­ho věku nějak dra­ma­tic­ky, napří­klad ve smys­lu něja­kých sebe­u­tvr­zo­va­cích eska­pád, ať už mate­ri­a­lis­tic­kých (žád­ná spor­tov­ní auta ani předra­že­ná odleh­če­ná trekin­go­vá kola), či emo­ci­o­nál­ních (žád­ná prud­ká cito­vá vzpla­nu­tí k lidem o polo­vi­nu mlad­ším), ale je to spíš tako­vé uvě­do­mě­ní si urči­té­ho život­ní­ho zlo­mu. Doce­la rozu­mím tomu, čemu se v ang­lič­ti­ně říká fear of tur­ning for­ty. Při­pa­dá mi, že spous­ta lidí začne být kolem čty­ři­cít­ky div­ná. Poci­ťu­jí nejis­to­tu z toho, kým se sta­li, ane­bo kým se nesta­li. Vědí, že mají prav­dě­po­dob­ně posled­ní šan­ci se svým živo­tem něco udě­lat. Lou­čí se s rodi­či, ale i se svý­mi poma­lu dospí­va­jí­cí­mi potom­ky. Začí­na­jí uva­dat fyzic­ky. A pak ty kopan­ce do čty­ři­cát­ní­ků v běž­ném živo­tě. Ban­ky vám už nepůj­čí, pro­to­že jste už jed­no­du­še sta­ří na něja­ké dlou­ho­do­běj­ší splá­ce­ní. Nebo tře­ba v zaměst­ná­ní: nejste už schop­ní zís­kat dal­ší pový­še­ní ani novou moti­va­ci nebo lep­ší prá­ci, víc peněz, vaši šéfo­vé se totiž díva­jí po lidech, co jim je pět­a­dva­cet, tři­cet. Pro­to­že mlad­ší lidi tolik nesto­jí, nejsou tak nároč­ní a hlav­ně ― a to je obzvlášť boles­ti­vej kopa­nec do kou­lí ― jsou v té či oné prá­ci čas­to jed­no­du­še lep­ší než vy, pro­to­že se rych­le­ji učí nové věci a lépe zvlá­da­jí nové technologie.

Ve čty­ři­ce­ti už to máte tak srov­na­né, že rych­le ubý­va­jí­cí ener­gii chce­te věno­vat něče­mu, co má oprav­du smy­sl, co vás oprav­du baví a napl­ňu­je, ale přes­to dost čas­to nemů­že­te. Jste už totiž napev­no uvízlí v běž­ném živo­tě, vaše rodi­na na vás spo­lé­há, na váš pra­vi­del­ný pří­jem, na vaši spo­leh­li­vost a loa­jál­nost. A tenhle roz­por, tahle nemož­nost vás jako čty­ři­cát­ní­ka činí div­ným, ner­vóz­ním, nespokojeným.

A seznam přá­ní, čemu se chci po čty­ři­cít­ce víc věno­vat? Chci víc ces­to­vat, víc číst.

Jak se ti žije v Lon­dýně? Už jsi tam něko­lik let, už to tedy asi není jen „na zku­še­nou“. Stá­vá se Ti Lon­dýn oprav­do­vým novým domovem?
K Lon­dýnu mám love-hate vztah. Mám rád taměj­ší ener­gii mla­dých ambi­ci­óz­ních lidí, nad­še­ní turis­tů, neko­neč­né mož­nos­ti, pra­cov­ní i vzta­ho­vé, neu­vě­ři­tel­nou roz­ma­ni­tost. Někdy mi ale tohle všech­no plus pří­šer­né ces­to­vá­ní po měs­tě a léto bez slun­ce leze na ner­vy. Lon­dýn je můj domov a asi ješ­tě dlou­hou dobu bude, ale nedo­ká­žu si před­sta­vit žít tam napo­řád. Nedej­bo­že stát se lon­dýn­ským důchod­cem. Lon­dýn není vlíd­ným mís­tem pro sta­ré lidi. 

Jak vní­máš změ­ny v brit­ské spo­leč­nos­ti po Brexi­tu? A kte­ré z nich se nej­ví­ce dotý­ka­jí i kon­krét­ně tebe?
Snad jen kro­mě sni­žu­jí­cí se hod­no­ty brit­ské lib­ry se mě Brexit nijak nedo­tý­ká. Nechci do toho moc zabře­dá­vat poli­tic­ky, ale čis­tě jako pozo­ro­va­tel a cizi­nec dlou­ho­do­bě žijí­cí v Bri­tá­nii jsem napros­to fas­ci­no­ván totál­ní zma­teč­nos­tí, nepři­pra­ve­nos­tí a nezod­po­věd­nos­tí taměj­ších poli­tic­kých elit. Vyjed­ná­vá­ní o Brexi­tu s EU vedou lidi, kte­ří ho nechtě­jí a kte­ří vědí, že na něj Bri­tá­nie eko­no­mic­ky i vše­li­jak jinak dopla­tí. „Brexi­tá­ři“, kte­ří úče­lo­vě vyvo­la­li pro­ti­ci­zi­nec­kou nála­du do tako­vé míry, že to v refe­ren­du nako­nec sta­či­lo na jejich těs­né vítěz­ství, jež je sto­pro­cent­ně pro­hrou pro všech­ny, se stáh­li a odmí­ta­jí pře­vzít odpo­věd­nost. Je to absurd­ní. Nikdo neví, co bude, pod­le jakých not se poje­de. Brexit je tanec na okra­ji pro­pas­ti: pád do ní je zaru­če­ný, jen zbý­vá zjis­tit, jak hlu­bo­ký a boles­ti­vý pro Bri­tá­nii bude. 

A jak se těšíš na vydá­ní nové kni­hy a násled­né setká­vá­ní se čte­ná­ři a novináři?
Těším se hlav­ně na čte­nář­ské reak­ce. Čte­ná­ři Buzíč­ků byli úžas­ní, posí­la­li mi zají­ma­vé komen­tá­ře, vlast­ní postře­hy a výkla­dy, bylo to pro mě neo­by­čej­ně obo­ha­cu­jí­cí. Víkend v Lon­dýně je věno­ván mužům, co nečtou, a také je to do znač­né míry kni­ha „muž­ská“ ― už teď se pro­to těším, co na ni budou říkat hlav­ně čtenářky!

Dopo­ru­ču­je­me také návště­vu strá­nek auto­ra a dále jeho zbru­su novou povíd­ku, uve­řej­no­va­nou po čás­tech na blo­gu iDNES.