Ve vaší nové knize hrají důležitou roli šikana a pozérství. Proč jste si zvolil právě tahle témata?
Šikanu v téhle podobě jsem chtěl zpracovat z několika důvodů. Tím hlavním asi je, že když se mluví o násilí, většinu lidí nejprve napadne to fyzické. Druhá na řadě může být psychická šikana a násilí, nezřídka vycházející z nějakých předsudků, společenských stereotypů a tak dále. Když se ale bavíme o násilí třeba mezi blízkými — což je hlavní téma Sraba —, přijde mi, že se zapomíná i na to zdánlivě nevinné, plné situací, které je okolím považované za normální a nijak nebezpečné. Celé to často může navenek vypadat jako drobnost, která vyšumí v zapomnění, hned jak lidi dospějí. Jenže ty následky můžou být obrovské, obzvlášť když chybí opora a ta situace trvá podstatnou část života: celoživotní pocit vlastní nedostatečnosti, zbytečnosti a tak dál. Jistě, vznikají romány o různých formách násilí mezi páry nebo rodiči a dětmi, Srab je ale o něčem jiném.
Co se pozérství týká, ve Srabovi je používané spíš jako protipól k realitě. Částečně taky jako cesta, jak v ní přežít, zároveň však jako její důsledek. Póza a realita tu stojí v kontrastu, což podle mě dává smysl, ačkoli ve skutečnosti to takhle vždycky vypadat nemusí.
Souvisí s nimi i nízké sebevědomí. Je to tedy román o současnosti, nablýskané době, která má ale plno kostlivců ve skříni?
Jak se to vezme. Myslím, že tihle kostlivci jsou společní každé době. Dnes se o nich možná méně lidí stydí mluvit. Psychická tyranie a její důsledky jsou něco, s čím je potřeba se nějak vyrovnávat, přestože většinová společnost má pořád tendence to zlehčovat a nebrat vážně. A přestože způsob, jakým můj vypravěč celou situaci řeší, je dost extrémní, doufám, že lidem, kterým dlouho někdo stál výhrůžně za zády a stále jim straší v hlavě, by ta kniha mohla něco říct. Ostatně její psaní pro mě bylo svým způsobem hodně osobní.
Pod tím vším se skrývá násilí. Dnešní doba přes výše zmíněné odkrývá násilí leckde, stereotypy se přenastavují a mnoho lidí to špatně nese, mluví se o kulturních válkách. Jaké úkoly má podle vás současná literatura?
To, že se různé formy násilí odkrývají a že se mění přístup k němu, je určitě dobře. Jasně, nemůžeme násilí hledat úplně za vším a všude, někdy — zdá se mi — se hledá i tam, kde nejspíš není. Na druhou stranu do těch případů nevidím a nedokážu je posoudit. Proto k nim mlčím. Věřím, že je lepší přiznat, že na něco nemám názor, než si ho za každou cenu udělat, abych nevypadal hloupě, a pak se hádat o něčem, o čem ve skutečnosti nevím vůbec nic, čemu ani nemůžu rozumět. O čem ale něco vím, o tom se naopak mohu pokusit něco sdělit. Jestli Srab alespoň trochu přispěje k tématu, budu jedině rád. Zda tím naplním nějaké úkoly literatury, to si nejsem jistý. Vím, že debat o tom, co má literatura sdělovat a dělat, se vede spousta. Asi nejsem úplně tím, kdo některé z těch úkolů naplňuje — nepíšu věci, které získávají desetitisíce čtenářů, ani takové, na které pějí chválu výrazní literární kritici. Ale alespoň jsem díky tomu z debat o naplňování úkolů současné literatury vynecháván, což je pozitivní. Já beru jako svůj úkol napsat to, co z nějakého osobního důvodu napsat chci, a napsat to v ideálním případě tak, aby výsledek dával smysl i dalším lidem. Je jedno jaký — nedělám si iluze, že moje psaní dokáže změnit svět, ale pokud se najdou čtenáři, kterým pomůže se nad něčím zamyslet, něco v nich zanechá nebo je alespoň pobaví a ukrátí jim dlouhou chvíli, měl bych být spokojený.
V roce 2019 vám vyšel Malej NY, pak Čokoláda pro wehrmacht, píšete i básně. Jak to, že jste tak produktivní?
Dodělávám doktorát, sem tam dostávám tvůrčí stipendia a v práci se občas stane, že rychle udělám, co je nutné, a pak můžu buď jít domů, nebo ten čas využít jinak. Jinými slovy využívám, že mám zatím relativně volný životní rytmus a s tím dostatek prostoru psát.
Taky to možná souvisí s tím, že Malej NY a Čokoládu pro wehrmacht jsem psal nějakou dobu současně, takže jsem je dokončil brzy po sobě. První verzi Sraba jsem pak napsal na jaře 2019, tedy ještě dřív, než vyšel Malej NY coby moje první kniha v Hostu. Čili napsané a zatím nevydané knihy se nějak nahromadily. A do toho samozřejmě ty básně — ty prostě píšu, když přijde inspirace nebo nápad, jednou za pár let ze stohů veršů něco vyberu a sestavím sbírku. Nevím, proč jsem tak produktivní a jestli to vlastně je normální, nebo nadprůměrné množství. Někdo by asi řekl, že se díky tomu počtu knih můžu konečně označit za spisovatele, jiný zase, že je to známka grafomanství a se skutečným spisovatelem nemám společného nic…
A podle čeho si vybíráte, o čem budete psát — vybírají si vás témata, nebo dlouho hledáte?
Buď se pro něco nadchnu a chci to zkusit napsat po svém — jako to bylo v případě dieselpunku a Čokolády pro wehrmacht —, nebo někde už dlouho leží něco, co chci zpracovat, a mám pocit (nechme stranou, jestli oprávněný), že nikdo jiný to neudělá, jako v případě Malýho NY a Sraba. Téma mám většinou v zásobě, což ale neznamená, že by se někdy v průběhu tvůrčího procesu úplně nezměnilo. Většinou spíš nějakou dobu hledám, jak ho uchopit. Občas se stane, že rozepíšu tři romány, které po deseti až dvaceti stranách vzdám, než konečně rozepíšu ten, ve kterém se ztratím a mám chuť ho dokončit, což taky udělám.
