Je psa­ní jen práce?
Nevím, jest­li „jen.“ Urči­tě je spe­ci­fic­ká. Ale prá­ce to je. Mám k tomu vel­mi neu­mě­lec­ký pří­stup. Nemám pro­blém bavit se o peně­zích, o sta­no­ve­ní část­ky, o ter­mí­nu, o pro­cen­tech. Pro mě je to ele­men­tár­ní. Nepra­cu­ji zadar­mo. Zásad­ně nepíšu kníž­ky, kte­ré jsem ješ­tě nepro­dal. Píšu jenom ty, na kte­ré mám smlou­vu a za kte­ré jsem si vzal zálo­hu. Abych začal pra­co­vat, musím mít deadline. 

Píšeš ty vůbec rád?
Nená­vi­dím to. Pro­to tomu říkám prá­ce a někdo mi za to pla­tí. Aby bylo jas­no: nepo­chy­bu­ju o tom, že mám potře­bu se vyja­d­řo­vat. Ale k její­mu uspo­ko­je­ní by mi sta­či­lo napsat jed­nu povíd­ku a dva feje­to­ny roč­ně. Jeden román bych mož­ná psal pět let. Tak by vypa­da­lo moje lite­rár­ní dílo, kdy­bych byl boha­tý ren­ti­ér. A jinak bych seděl na tera­se domu na Made­i­ře a pil bych víno.

Já až do úpl­né­ho kon­ce nikdy nevě­řím, že se mi poda­ří kni­hu dokončit.

Ale samot­né psa­ní tě baví?
Ne, oprav­du to nemám rád. Je to utr­pe­ní. Potě­še­ní mi při­ná­ší vymýš­le­ní kni­hy. To mi jde výbor­ně. Mohl bych sepsat tři­cet návrhů romá­nů roč­ně. Ale vět­ši­nu z nich by se mi nechtě­lo psát. 

Co máš tedy rád?
Ten moment, kdy kníž­ku pro­dám a dosta­nu zálo­hu. To mám hod­ně rád. 

Máš nakla­da­te­le i smlou­vu, a dál?
Samé nepří­jem­né věci, to zna­me­ná psa­ní. […] já až do úpl­né­ho kon­ce nikdy nevě­řím, že se mi poda­ří kni­hu dokon­čit. I když už mám 90 pro­cent tex­tu. Mor­fi­um má sko­ro mili­on zna­ků. To je straš­ně moc, při­pa­dá mi to sko­ro nemož­né. Psát závěr kni­hy je tedy vel­ké potě­še­ní. Ale bohu­žel to trvá jenom jeden den, potom se mi kníž­ka pře­sta­ne líbit a začnu ji upravovat. 

[…] Úžas­ná je také myš­len­ka, že něko­lik tisíc lidí věno­va­lo pár desí­tek hodin své­ho živo­ta na čte­ní něče­ho, co mě stá­lo dva roky prá­ce. To zna­me­ná, že jsem ty dva roky nepro­mar­nil, ty všech­ny hodi­ny, kte­ré jsem strá­vil za počítačem.

Pak se mi vyda­ná kni­ha dosta­ne do ruky. To je báječ­né, ale ne tolik, jako popr­vé. Když ti je šest­náct a popr­vé rukou šát­ráš dív­ce pod blůzkou, tak je to jiný záži­tek, než když to děláš po dvousté. Stej­ně tak je to s tím, když na obál­ce vidíš svo­je jmé­no. Ale samot­né psa­ní — to ne.

Čteš svo­je kníž­ky zno­vu, když vyjdou?
Ale ne! Proč? To by byla nej­hor­ší ver­ze inte­lek­tu­ál­ní mastru­ba­ce, used­nout, otevřít víno a číst vlast­ní kni­hu. Tako­vé úrov­ně sobec­tví a sebe­ob­di­vu jsem ješ­tě ani já nedosáhl. 

Máš vymyš­le­nou celou kni­hu, než začneš psát?
Ony se po prav­dě vymýš­le­jí samy. Do hla­vy se mi dostá­va­jí v poměr­ně finál­ní podo­bě. Nápa­dy si neza­pi­su­ju. Zastá­vám názor, že pokud je nápad oprav­du dob­rý, tak si ho zapa­ma­tu­ju. A pak s ním jsem, a když se mnou týden, dva zůsta­ne, tak si ho poznačím. 

Vel­mi si dáváš zále­žet na his­to­ric­kých detai­lech. Sta­lo se, že jsi kvů­li nim musel něco v kni­ze změnit?
Ano, dokon­ce to bylo v Mor­fiu. Měl jsem napsa­ných pár stran o tom, jak Kon­stan­tin hle­dá uhlí. A pak mi Olek Kopińsky dal vědět, že v tom domě, pro­to­že ten dům je reál­ný, bylo ústřed­ní tope­ní a žád­ná kam­na. A tak Wille­man už uhlí hle­dat nemohl. Musil jsem tu část odstranit. 

Není tam jedi­ný prvek, kte­rý by neod­po­ví­dal rea­li­tě. Poslou­chal jsem dokon­ce i teh­dej­ší hudbu. 

Jak tako­vé věci zjiš­ťu­ješ? Ptáš se odborníků?
Při psa­ní Mor­fia to tak bylo. Měl jsem pár zná­mých z Var­ša­vy. Nejdřív jsem se musel sám všech­no dozvě­dět, abych věděl, na co se mám ptát. Nikdo mi to nemohl naser­ví­ro­vat. Oni mi jed­nak pomá­ha­li s vyře­še­ním nejas­nos­tí a za dru­hé mě občas zachrá­ni­li, abych dva týd­ny nemu­sel sedět v kni­hách a hle­dat v nich něja­ký detail, kte­rý byl pro ně napros­to jasný.
Navíc mi Olek Kopiński řekl tako­vé věci, kte­ré bych v žád­né kníž­ce nena­šel. Moh­la mezi lety 1939 a 1940 služ­ka mít svůj malý byt? Byl její nebo pronajatý?

Módu jsi taky ověřoval?
Všech­no. Není tam jedi­ný prvek, kte­rý by neod­po­ví­dal rea­li­tě. Poslou­chal jsem dokon­ce i teh­dej­ší hudbu. 

Tak­že svět romá­nů kon­t­ro­lu­ješ oprav­du poctivě.
Pro­miň, já se teď budu tro­chu chlu­bit. Jest­li někdo zná Var­ša­vu, tak je to Paweł Dunin-Wąsowicz. Když si pře­če­tl Mor­fi­um, tak se mu tam růz­né věci nelí­bi­ly, ale říkal, že chtěl straš­ně najít něja­ký var­šav­ský detail, na kte­rém by se dalo nachy­tat. Zamys­lel se nad tím, že když Twar­doch píše o tram­va­jích, tak to zku­sí tře­ba tam a zjis­tí, jest­li něja­ký typ teh­dy nejez­dil. Ově­řil to. A všech­no je v pořádku. 

Upozornění: Ke konci rozhovoru se doporučujeme vrátit až po dočtení knihy!

Na konec se zeptám, koli­krát jsi sly­šel otáz­ku, kým nebo čím, je čer­ná bohy­ně v Morfiu.
Tisíc­krát. Mož­ná i dva­krát tolik. Nepo­čí­tám to. 

A jak jsi odpověděl?
Občas, když jsem byl straš­ně znudě­ný, tak jsem řekl něja­kou kra­vi­nu. Ale vět­ši­nou říkám prav­du — nemám tušení.

Zdroj: logo​24​.pl
Foto: Jacek Kołodziejski
Pře­klad: Anna Halfarová