A co zna­me­ná krko­lom­ný název kni­hy Girl, Woman, Other? Co se mys­lí onou jina­kos­tí sli­bo­va­nou v názvu? V původ­ní ano­ta­ci sto­jí něko­lik slov, kte­rá v čes­kém pro­stře­dí půso­bí jako rudý hadr na býka: rasa, čer­noš­ská iden­ti­ta, gen­de­ro­vá pro­ble­ma­ti­ka a femi­nis­mus. Nebu­de román pře­pja­tě ideologický?

A proč je kni­ha navíc napsa­ná zvlášt­ním sty­lem na pome­zí pró­zy a poezie? Na začát­ku vět nesto­jí vel­ké pís­me­no, mezi věta­mi chy­bí inter­punk­ce. Slou­ží ten­to styl hlub­ší­mu úče­lu, nebo se jed­ná o pou­hý manýrismus?

Kni­hu jsem pro­to ote­ví­ra­la s jis­tým pode­zře­ním, ba dokon­ce s nechu­tí. Při­znám se, že mě napadlo, jest­li si kni­ha nevy­slou­ži­la tolik oce­ně­ní i z důvo­du poli­tic­ké korekt­nos­ti, ostat­ně Ber­nar­di­ne Eva­ris­to­vá je prv­ní ženou čás­teč­ně čer­noš­ské­ho půvo­du, kte­rá Boo­ke­ro­vu cenu obdržela.

Sta­či­lo však pou­hých pár strá­nek a veš­ke­ré pochy­by se roz­ply­nu­ly. Román Dív­ka, žena, jiné je totiž doslo­va strhující.

Ve zkrat­ce řeče­no se sklá­dá z dva­nác­ti vzá­jem­ně pro­ple­te­ných por­trétů žen, jejichž koře­ny saha­jí takřka do všech kou­tů svě­ta a tepr­ve v Bri­tá­nii se spo­jí v mohut­ný kmen, kte­rý ční vyso­ko nad ostat­ní stro­my. Všech­ny ženy mají ale­spoň zčás­ti čer­noš­ský původ a zaží­va­jí růz­né for­my rasis­mu. Všech­ny se též vyja­dřu­jí ke své sexu­ál­ní iden­ti­tě a k posta­ve­ní ženy ve spo­leč­nos­ti. Přes­to kni­ha (téměř) nepů­so­bí kaza­tel­sky, nao­pak, autor­ka pro­ká­za­la, že téma­ta, kte­rá se jí bytost­ně dotý­ka­jí, doká­že zpra­co­vat s mimo­řád­ným nadhledem.

Zvlášt­ní styl na pome­zí poezie a pró­zy zase umož­ňu­je ryt­mi­zo­vat jazyk a při­způ­so­bit ho auten­tic­ké řeči i myš­len­ko­vým pochodům.

Z pře­kla­da­tel­ské­ho hle­dis­ka pro mě bylo veli­ce obtíž­né vystih­nout oso­bi­tý styl jed­not­li­vých postav. Kaž­dá má svůj spe­ci­fic­ký způ­sob vyja­d­řo­vá­ní, kte­rý bylo tře­ba zohled­nit. Zatím­co upja­tá ban­kéř­ka Caro­le se vyja­dřu­je per­fekt­ní ang­lič­ti­nou, nedo­stu­do­va­ná mat­ka samo­ži­vi­tel­ka LaTisha ráda sáh­ne pro jadr­něj­ší slo­va. V řeči far­mář­ky Hat­tie se obje­vu­je seve­ro­an­glic­ký dia­lekt, zatím­co Nige­rij­ka Bum­mi pou­ží­vá lokál­ní pidgin.

Kro­mě toho jsem nara­zi­la na vel­mi zapekli­tý pře­kla­da­tel­ský oří­šek: nebi­nár­ní oso­bu Megan/​Morgan, kte­ré je v ang­lič­ti­ně při­sou­zen „bez­po­hlav­ní“ tvar zájme­na „they“ a jeho deri­vá­tů. V češ­ti­ně ten­to tvar mož­ný není, pro­to­že i zájme­na v množ­ném čís­le si ucho­va­la rod (oni, ony, ona). Pro­to jsem pře­klad kon­zul­to­va­la s odbor­ní­ky, kte­ří se gen­de­rem zabývají.

Dovo­lu­ji si tvr­dit, že román jako Dív­ka, žena, jiné v našich vodách ješ­tě nevy­šel a že tomu, kdo si ho pře­čte, se ote­vřou nové obzory.