Vystudoval jste Divadelní akademii v Białystoku a původním povoláním jste loutkoherec, jaká byla vaše cesta od loutek ke knížkám?
Obě cesty byly souběžné. Kreslil jsem si jako dítě — jako každé dítě, protože kreslení je v určitém okamžiku našeho života přirozeným a automatickým způsobem vyjadřování. Ale mně to zůstalo; stejně jako jsem si kreslil v dětství, pokračoval jsem v tom v raném mládí a během studia loutkoherectví jsem si kreslil dál, ve volném čase. Je to moje přirozená potřeba. Při kreslení jsem mohl vydechnout, odpočinout si od toho, co jsem musel dělat. Kreslil jsem proto, že to mám rád. Nemyslel jsem si přitom, že by mě to jednou mohlo živit.

Kromě knížek pro děti vytváříte také divadelní plakáty, takže s divadlem jste stále ve spojení?
V kontaktu s divadlem jsem v poslední době pořád a jsem moc rád. Kdysi, bude to tak dvacet let, jsme se třemi přáteli vymysleli představení. Krzysztof Zemła, jeden můj kamarád ze školy, studoval režii a fascinovalo ho stínové divadlo. Jednou jsem ho potkal na přechodu nedaleko akademie a on se mi svěřil, že se připravuje na zkoušku, ale chybí mu hudba. Od mládí jsem hrál na kytaru, kterou jsem i studoval, a tak jsem mu nabídl pomoc. Vzniklo z toho představení, jež se jako uragán přehnalo po evropských festivalech. A festivalový život je něco, co ilustrátorům chybí. Při kreslení je člověk sám, zatímco divadlo je vždy setkání s živým publikem. A teď jsme — po dvanácti letech odmlky — představení Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina podle Federica Garcíi Lorky začali zase hrát, což je skvělé. Mohu si díky tomu trochu odpočinout od osamělého kreslení knih. Jako ilustrátor se se svými čtenáři setkávám hlavně na knižních veletrzích, ale… těch setkání je poněkud málo, chtěl bych jich mít víc. Kreslím plakáty pro krakovské divadlo Groteska, jenže to lze jen stěží nazvat kontaktem s divadlem. Plakát musí vzniknout předtím, než je představení nazkoušeno. Je to jen grafická a marketingová výzva, ačkoli můj vztah k divadlu samozřejmě hraje roli i při této práci. Nakonec i Perlimpína jsme kdysi hráli právě v divadle Groteska. Byl to skvělý zážitek, a i když nejsem členem souboru, cítím se být jeho součástí jako člověk, který je zodpovědný za první kontakt diváka s představením — tedy za plakát zvoucí k návštěvě divadla.

V Česku teď vychází vaše kniha Rok v pohádce. Je součástí populární řady Roků (Rok v lese, Rok ve školce, Rok na venkově atd.). Pohádkové téma jste si zvolil sám, nebo vás nakladatelství oslovilo už s konkrétním námětem?
Nakladatelství, ale byla to atraktivní nabídka. Nasza Księgarnia se chová k autorům s velkou úctou. Zeptali se, zda bych se chtěl tématu ujmout. Přiznám se, že jsem chvíli váhal — ale kývl jsem rychle.

Nakolik jste při tvorbě své pohádkové země vycházel z tradičních pohádek a jak moc jste popustil uzdu fantazii?
Většina hrdinů knihy jsou postavy z pohádek, které každý zná z dětství. Ale jejich další osudy už v původních příbězích nenajdete. Vymyslel jsem si nové situace, je to taková hra se čtenářem, tedy s prohlížečem, protože je to kniha spíš k prohlížení než ke čtení. Ale vytvořil jsem i několik nových postav jako Chobotosaura a Mňamosaura nebo Dobrodouška. Zvláštní kategorií jsou trpaslíci, kteří samozřejmě nejsou můj vynález, ale inspirovali mě a moje nakladatelství natolik, že jsem nakreslil knihu o trpaslících. Trpaslíci jsou úžasní — sami mohou všechno a vy to s nimi můžete všechno zkusit.

Najdeme v knížce nějaké netypické kouzelné bytosti? A co třeba nějakou vyloženě polskou pohádkovou postavu?
Nedokážu posoudit, která pohádková bytost je typicky polská. Žiju v přesvědčení, že třeba Červená karkulka je mezinárodní. Stejně jako jednorožec nebo ježibaba. Netypický je Mňamosaurus. Ale na druhou stranu — každý z nás zná nějakého mlsouna. A každá země má své draky. Možná trochu jiné, než najdete v mé knize, ale draci jsou všude.

Kterého obyvatele své pohádkové země máte nejraději?
Rozhodně trpaslíky. Jsem přesvědčený o tom, že bydlí v mém bytě, ačkoli jsem je nikdy neviděl. Jejich přítomnost je však doslova hmatatelná — třeba takový nepořádek. Všude rozsypávají drobky a prach… Ale jsou neoddělitelnou částí mého života. Chtěl bych mít doma těch šest trpaslíků z Roku v pohádce. Krmil bych je drobečky a za deštivých dnů bych si s nimi povídal o ničem.

Leporela Roků mají jasně danou formu — dvanáct dvoustran věnovaných jednotlivým měsícům v roce. Nesvazovalo vás to příliš při tvorbě?
Naopak, byla to pro mě výzva. Celá série je fantastická. Nabídka být jedním z autorů pro mě byla poctou. Ale než jsem začal kreslit knihu, připravoval jsem ji… v Excelu! Příběh každé postavičky se musel odehrávat celý rok, dvanáct měsíců, a zároveň na sebe všichni hrdinové vzájemně nějak reagují. Abych dodržel logiku příběhů, musel jsem být hodně disciplinovaný, víc než u svých jiných knih.

Kniha je velkoformátová a celobarevné stránky jsou plné detailů. Jak dlouho vám takový pohádkový rok trvalo nakreslit?
Určitě víc než rok. Během práce jsem měl také jednu velkou krizi a říkal jsem si, že jsem si ukousl moc velké sousto. Ale nakladatelství mi pomohlo a podpořilo mě. Když jsem skončil, měl jsem pocit, že se už můžu pustit do čehokoliv. Vždycky jsem se bál ilustrací, na kterých je hodně malých postaviček. Raději jsem kreslil obrázky, kde jich je málo. Ty postavy měly velké oči a na ně jsem — jako autor — soustředil pozornost čtenáře. Práce na Roku v pohádce posílila moji sebedůvěru. Bylo to těžké, musel jsem bojovat s pochybnostmi, ale výsledkem je kniha, z níž jsem nadšený.

A na čem aktuálně pracujete?
Kreslím sny. Když jsem připravoval knihu Rok v pohádce, připadalo mi její téma těžké. Ale v porovnání se sny to nebylo nic. Sny jsou přece nekonečné! Na kreslení je nejjednodušší samo kreslení. Těžká témata však musíte nejdřív promyslet, až pak kreslit. A také… obrázek dokončit. Vycítit ten správný okamžik, kdy už je hotovo, všechno je nakreslené, už nemusíte přidávat žádného ptáčka, lísteček, mráčky…