Uhrwerk — hodinový stroj. Ve skutečnosti dokáže běžet jen dopředu, v poezii často i pozpátku. A tak to může, má, dokonce musí být!
K autorovi mne váže množství vzpomínek na mladá léta, kdy jsme se literaturou opájeli stejně jako vším, co bylo opojné. Patřil jsem k partě kolem revue Host, nepatrně mladší Bogdan náležel ke společenství kolem básníka Slívy a kolem především časopisu Weles, který v rodném Slezsku spoluzaložil. Fúzovali jsme tehdy velmi divoce. S ním a v něm přicházely básně a témata trochu exotická, hraniční, jurodivá. Svého času začínal svůj životopis takto: „Narodil se ve slezském Těšíně, sídelním městě těšínských Piastovců. Jako batole jej ve švestkovém sadu nedopatřením přiklopili plechovou vaničkou. Zážitek temného a uzavřeného prostoru uprostřed letního dne zanechal v jeho duši nesmazatelnou stopu; vanou se pak přiklápěl ještě mnohokrát: nezapomene na podzimní večery, kdy na její vypouklé dno dopadaly přezrálé ryngle, nebo na červnové bouře s myriádami krup. Svoji plechovou dělohu nakonec přerostl.“ Ať už se tehdy i později stalo cokoliv, tyto věty dokonale vystihují jeho poetiku. Trojak zazářil jako kometa. V rychlém sledu vydal čtyři pět sbírek, posbíral všelijaké literární ceny. Už ve třiceti napsal a v Hostu vydal cosi jako „paměti“ (řečeno s notnou nadsázkou) nazvané Brněnské metro, které se vztahují ke zdejší umělecké bohémě devadesátých let. Pak se nám básník trochu ukryl a odmlčel. Tu a tam se vynořil s písňovými texty či knihou pro dětské čtenáře. Zároveň se tento vždy trochu neklidný duch začal věnovat čemusi velmi tradičnímu, až prastarému. Vínu, autentickému vinařství, vinárnictví. A u toho mnoho let zůstal, vydržel až dodnes. Nepřekvapí tedy, že jeho básnický návrat (po těžko uvěřitelných dvaceti letech) je také jaksi „tradiční“. Stále ona trojakovská lyrika, snad jen nepatrně prokvetlá prvními šedinami. „Verše milostné, až erotické, nebo zas pochmurné, plné marnosti a pochyb. Úplná absence aktuálních témat,“ komentuje sám autor v mírné nadsázce svou novinku. Stárneš. / Cítíš, jak anděl smrti křídlem kyd / na jemné štuky / břízolit. Tytéž závratné obrazy, tytéž propasti. Ale co je víc než nabídnout sebe jako člověka? Co je víc než poslouchat metronom srdce? My a čas. V tom je to všechno, tohle přece stačí!