Uhrwerk — hodi­no­vý stroj. Ve sku­teč­nos­ti doká­že běžet jen dopře­du, v poezii čas­to i pozpát­ku. A tak to může, má, dokon­ce musí být!

K auto­ro­vi mne váže množ­ství vzpo­mí­nek na mla­dá léta, kdy jsme se lite­ra­tu­rou opá­je­li stej­ně jako vším, co bylo opoj­né. Pat­řil jsem k par­tě kolem revue Host, nepa­tr­ně mlad­ší Bogdan nále­žel ke spo­le­čen­ství kolem bás­ní­ka Slí­vy a kolem pře­de­vším časo­pi­su Weles, kte­rý v rod­ném Slez­sku spo­luza­lo­žil. Fúzo­va­li jsme teh­dy vel­mi divo­ce. S ním a v něm při­chá­ze­ly bás­ně a téma­ta tro­chu exo­tic­ká, hra­nič­ní, juro­di­vá. Své­ho času začí­nal svůj živo­to­pis tak­to: „Naro­dil se ve slez­ském Těší­ně, sídel­ním měs­tě těšín­ských Piastov­ců. Jako bato­le jej ve švest­ko­vém sadu nedo­pat­ře­ním při­klo­pi­li ple­cho­vou vanič­kou. Záži­tek tem­né­ho a uza­vře­né­ho pro­sto­ru upro­střed let­ní­ho dne zane­chal v jeho duši nesma­za­tel­nou sto­pu; vanou se pak při­klá­pěl ješ­tě mno­ho­krát: neza­po­me­ne na pod­zim­ní veče­ry, kdy na její vypouk­lé dno dopa­da­ly pře­zrá­lé ryn­gle, nebo na červ­no­vé bou­ře s myri­á­da­mi krup. Svo­ji ple­cho­vou dělo­hu nako­nec pře­ros­tl.“ Ať už se teh­dy i poz­dě­ji sta­lo coko­liv, tyto věty doko­na­le vysti­hu­jí jeho poe­ti­ku. Tro­jak zazá­řil jako kome­ta. V rych­lém sle­du vydal čty­ři pět sbí­rek, posbí­ral vše­li­ja­ké lite­rár­ní ceny. Už ve tři­ce­ti napsal a v Hos­tu vydal cosi jako „pamě­ti“ (řeče­no s not­nou nad­sáz­kou) nazva­né Brněn­ské met­ro, kte­ré se vzta­hu­jí ke zdej­ší umě­lec­ké bohémě deva­de­sá­tých let. Pak se nám bás­ník tro­chu ukryl a odml­čel. Tu a tam se vyno­řil s pís­ňo­vý­mi tex­ty či kni­hou pro dět­ské čte­ná­ře. Záro­veň se ten­to vždy tro­chu neklid­ný duch začal věno­vat čemusi vel­mi tra­dič­ní­mu, až pra­staré­mu. Vínu, auten­tic­ké­mu vinař­ství, vinár­nic­tví. A u toho mno­ho let zůstal, vydr­žel až dodnes. Nepře­kva­pí tedy, že jeho bás­nic­ký návrat (po těž­ko uvě­ři­tel­ných dva­ce­ti letech) je také jak­si „tra­dič­ní“. Stá­le ona tro­ja­kov­ská lyri­ka, snad jen nepa­tr­ně prokvet­lá prv­ní­mi šedi­na­mi. „Ver­še milost­né, až ero­tic­ké, nebo zas pochmur­né, plné mar­nos­ti a pochyb. Úpl­ná absen­ce aktu­ál­ních témat,“ komen­tu­je sám autor v mír­né nad­sáz­ce svou novin­ku. Stár­neš. / Cítíš, jak anděl smr­ti kří­d­lem kyd / na jem­né štu­ky / bří­zo­lit. Tytéž závrat­né obra­zy, tytéž pro­pas­ti. Ale co je víc než nabíd­nout sebe jako člo­vě­ka? Co je víc než poslou­chat met­ro­nom srd­ce? My a čas. V tom je to všech­no, tohle pře­ce stačí!