Když se řekne kouzelnická škola, člověk hned začne myslet na Harryho Pottera. V čem se škola v Beďarech liší od Bradavic? A proč vlastně kouzelnická, a ne normální škola?
Bradavická škola má obrovskou výhodu, že není součástí systému. Funguje v izolaci, má koncepci, jakou si sama vymyslela, schopné učitele podle výběru vedení, není nucena dělat nic, co by postrádalo smysl. A samozřejmě se tam střetají síly dobra a zla, jinak by bylo po příběhu. Beďary jako její zrcadlo jsou naopak podřízeny systému českého školství, z jehož spletitých pravidel jsem za těch pár let ve funkci osobně poznal víc, než bych si kdy přál. V našem školství se nestřetá dobro se zlem, ale smysluplnost s marností. Kouzelnické zaměření školy je metaforou pro rozvoj vrozené dětské schopnosti žasnout, staří Řekové jí říkali eusebeia a považovali ji za pozitivní protiklad zpupnosti hybris, jejich vzájemný spor tvořil kostru antické tragédie. Má kniha je o těžkém boji přirozeného okouzlení proti zpupnému Zákonu.
Jak jste se k ředitelování vlastně dostal? Unesli Vás do funkce stejně jako hlavního hrdinu Vašeho románu?
Léta jsem učil na gymnáziu, než se s novým zákonem o pedagogických pracovnících ukázalo, že nesplňuji normu. To mě pobavilo, a tak jsem se studenty natočil klip Nekvalifikovaný učitel. Jeho úspěch mě ovšem nezachránil, a jelikož jednu skepsi ze studia na vysoké škole už mám za sebou, raději jsem hledal jinou práci. A ve vedlejší vesnici zrovna zakládali školu, tak jsem se přihlásil do konkurzu a byl jmenován ředitelem. Na to není potřeba učitelský diplom, stačí jakákoli pedagogická kvalifikace. Tak jsem během tří týdnů absolvoval kurz asistenta pedagoga, abych měl papír a aby všechno bylo podle Zákona. Tuším, že kdybych chtěl dělat ministra školství, nepotřeboval bych už kvalifikaci vůbec žádnou.
V Řediteli a hydře se se školským systémem dvakrát nemažete. V čem dnešní základky selhávají?
Velmi nerad bych hlásal, že základky v něčem selhávají. Jak to sleduji, základky dělají, co můžou. Ve finanční bídě, setrvale nízké prestiži a ze všech stran válcované nařízeními lidí mimo praxi se prostě urputně snaží dělat to dobře – zkušené ředitelky a ředitelé, spousta oddaných, laskavých pedagogů… Jenomže co zmůžete, když musíte v zoufalých časových mezích „odučit“ celý nabubřelý rámcový vzdělávací program, nesmíte zaměstnat kvalitní lidi, pokud nemají náležitý papír, a polovinu pracovní doby vám zabere vyplňování dokumentace? Takže neselhávají školy, selhává systém, který tragicky plýtvá lidským potenciálem, z učitelů dělá úředníky a z ředitelů jejich kontrolory. Kolikrát si říkám, když vyplňuji bůhvíkolikátý dotazník: kdyby tak daňový poplatník věděl, za co mě platí…
Co si pamatujete ze základní školy z dětství? Jak se od té doby proměnilo základní školství?
Pamatuji si nesmírně hodné soudružky učitelky, které například braly ohled na různá tempa učení a čtení, takže se nikdo ve třídě nenudil, krásnou výzdobu, z jejíž ideologické vadnosti jsem ještě neměl pojem, a taky pár rošťáren v mezích zákona přírody. Během revoluce se pak začalo proslýchat, která z učitelek je a která není ve straně, a musím říct, že podle způsobu výuky jsem to absolutně nepoznal. Prostě to s námi dětmi dělaly, jak nejlíp uměly, a jestli přitom cítily větší, nebo menší příchylnost k režimu, mě nezajímalo. V tomhle si myslím, že se školství moc nezměnilo, obzvlášť to základní. Jdou do něj jenom ti, kdo v tom cítí naplnění, a dělají to na maximum. Útrpná realita peněz, norem, inkluze, státní maturity a dalších nezvládnutostí bohužel mnohé z nich časem zdrtí, takže buď odejdou, nebo to začnou klepat na volnoběh směrem k důchodu – anebo hledají takovou školu, jako je ta naše, kde se jim poskytuje rozsáhlá autonomie a hlavní důraz je kladen na to, aby to celé dávalo smysl. Řekl bych, že ve sboru nemáme nikoho vyhořelého, spíš takové, co se znovu zazelenali.
Reforma školství je jeden z tuzemských politických evergreenů. Co pozitivního přinesly změny z posledních let?
Budu muset vyzobávat drobnosti, ale najdou se: například legální možnost vymyslet si své vlastní předměty, přerozdělit si do nich vzdělávací obsah podle potřeby a sestavit z nich originální rozvrh vstřícný skutečným zájmům a potřebám dětí.
Nebo pamlsková vyhláška – děravá a nedotažená jako všechno, co přichází shůry, ale aspoň krok k pochopení, že výživa žáků je alfou a omegou jejich zdraví, fungující psychiky, a tedy i školních úspěchů. Spotřební koš, který normuje školní obědy, připomíná 50. léta – je potřeba děti vykrmit po válce, takže změnu paní ministryně Valachové vítám. Snad se jednou dožiju toho, že cukr a chemikálie v dětské stravě budou konečně postaveny mimo zákon a přestaneme jenom bezradně sledovat stoupající křivky výskytu hyperaktivity a všelijakých poruch.
Další pozitivní novinkou je nárůst počtu soukromých a alternativních škol a z toho plynoucí plurality. V posledních dvou letech už to vrchnost zase škrtí, obvykle s poukazem na „dostatečnou kapacitu již existujících škol“, ale ta poptávka se nedá zastavit. Prý už 30 % rodičů nevěří klasickým školám, že dokážou jejich děti připravit na budoucnost. Tím neříkám, že alternativní školy to automaticky dokážou, ale podstatná je možnost výběru a zdravá konkurence vedoucí k inovacím. Státní monopol je škodlivý všude, školství nevyjímaje. Všechno nové a zároveň dobré, co jsem za poslední dobu zažil, mělo původ v iniciativě soukromníků, průmyslníků, rodičů nebo i samotných žáků. Dokud si zákonodárství a vyučovací praxe budou tak vzdálené jako teď, nedá se od ministerstva školství nic moc očekávat.
Z Ředitele a hydry se dá docela snadno vyčíst Vaše averze vůči mobilním telefonům, sám jste je přestal používat. Co Vás k tomu vedlo?
Když jsem nastoupil do funkce, musel jsem si naopak mobil zase pořídit. Po deseti letech svobody to byla velká změna, a vlastně mi už ani nevadí. Dokonce jsem si letos koupil ten bez tlačítek, říkám mu telefon s kluzištěm, protože k tlačítkovému mi nešel připojit Bluetooth. Nemám principiální averzi k telefonům, ale k jejich nadužívání. Jsem kategoricky proti extrémům všeho druhu, a to, jak vidím děti používat telefony, je prostě extrém. Kdyby si stejně dlouho a nadšeně hrály s káčou nebo na babu, tak neřeknu, ale mobily jsou časovaná bomba – před deseti lety patřila šuškanda o jejich škodlivosti do oblasti ezoteriky, dnes už věda publikuje první alarmující poznatky, a až se za deset dvacet let dozvíme celou pravdu, bude už dospělá celá generace s poškozeným mozkem. Netýká se to jenom záření z mobilů, ale celé té fascinace technologií, která prokazatelně proměňuje lidskou psychiku k horšímu. Plujeme na Titaniku, nevídaně veliké a nádherné lodi, o které nám odborníci na současné úrovni poznání tvrdí, že je nepotopitelná.
Jaké jsou Vaše nejoblíbenější humoristické knihy? Předpokládám, že když je píšete, tak je také rád čtete…
No jejda! Jsem nadšený konzument veškerého dobrého humoru, kterého bohužel moc nepřibývá, takže jsem v podstatě odsouzen ke konzervatismu. Nejvíc si užívám, když to někdo umí s jazykem, autor i překladatel. Jestli chcete nahodilý seznam, tak Aristofanes, Neruda, Rubeš, Leacock, Osvobozené divadlo, Semafor, Cimrman, Havel, Allen, Monty Python… Knižní ikony jsou pro mě třeba Mikuláš, Pipi, Saturnin, Študáci a kantoři nebo Muži v offsidu. A jak jsem hladový a všechna moderní humoristická produkce mě víceméně nudí, nořím se do větších hloubek a třeba se výborně bavím u Shakespeara, Dona Quijota nebo Kafky – stačí si na chvíli odmyslet tu povinnou deku vznešenosti, a máte tam tolik skvělé legrace!
Z těch novějších nevím… Třeba jsem se královsky nasmál nad Ostravakem ostravskym, jenomže to dopadlo jako většina podobných projektů současnosti – úspěch vedl k přemnožení a vyčichnutí. Čtvrtý díl jeho knihy už jsem ani nedočetl. Teď mi na stole leží Mackova knížka Saturnin se vrací. Půjčil mi ji jeden žák, že prý je výborná. Zkusím v sobě překonat ten předsudek, že někdo parazituje na cizí slávě, a dát jí šanci. Docela rád se nechávám inspirovat žáky, co je momentálně baví, jenže to většinou nejsou knížky, ale youtubeři. Občas si i pustím nějaké jejich „nejvtipnější video všech dob“ a po pár minutách zběsilé nudy to radši přehodím na Holzmanna, jak si kupuje lístek do kina…
Křest knihy se uskuteční 16. října v Praze.
