Sedmý díl série nese název Lazar. Jaký z něho máte pocit?
Alexandra: Pro nás oba to bylo velice divoké tvůrčí období.
Alexander: V této knize čelí Joona Linna spolu s kolegyní agentkou Sagou Bauerovou emocionálně vyčerpávajícím, náročným zážitkům.
Alexandra: Asi lze říct, že si myslel, že tu noční můru už má za sebou, přitom však všechno teprve začíná.
Jak se Linnovi daří – může si vůbec někdy vydechnout?
Alexander: Daří se mu docela dobře, dostal se z vězení a začíná se vracet k práci u policie.
Alexandra: A má nový vztah. To je koneckonců jedna z věcí, které jsou na psaní tak zajímavé – že se postavy stanou něčím jako vašimi přáteli.
Alexander: Je to tak, máme je moc rádi, i když se dá říct, že zároveň jsme cosi jako všemocný bůh nad nimi, který je tlačí ke srázu. Je to přece jen stále tatáž série, která se odehrává naráz na pěti, šesti tisících stran, a pro spisovatele se z toho nakonec stane taková vleklá pouť napříč jejich životem.
Alexandra: Je to ale nádherná pouť.
Alexander: To, že jsme v každé knize měli jiného protagonistu a své skutečné hlavní postavy, Joonu a Sagu, jsme si nechávali stranou, plynulo z toho, že jinak by před námi okamžitě vyvstávaly limity. Jednomu člověku se nemůže pořád něco dít, to je příliš nepravděpodobné.
Alexandra: Teď ale zkrátka nazrál čas ten příběh posunout dál. Je tu určitá rovnováha, kterou spisovatel vnímá, cítí, kdy je potřeba něco změnit.
Alexandra: Joona Linna je velice empatický, není to žádný cynik, ale má za sebou velice těžkou minulost. A v této knize dojde k určitému bodu zlomu, nachází se v situaci, kdy v sobě musí najít opravdovou tvrdost.
Alexander: Dá se asi říct, že minulost se tu odhaluje ruku v ruce s tím, jak Joona čelí dalším potížím.
Jak se vám spolu píše?
Alexandra: Oba máme zkušenost s tím, jaké je to psát sám. A bylo skvělé se té samoty zbavit. Během psaní toho o příběhu moc nenamluvíme. Oba se do něj zcela ponoříme, zbožňujeme to, jak se uzavřeme do vlastního světa. Inspiraci pak čerpáme z věcí kolem sebe, je důležité nechat si jakoby povystrčená tykadélka.
Alexander: Spisovatel musí být vždy citlivý jak ke světu, tak sám k sobě. Může využít okolní realitu a ten svůj vlastní drobet z ní, své zkušenosti, životní příběhy, sny a dojmy z lidí, které potkal.
Dojdete vždy ve vyprávění tam, kam jste si naplánovali?
Alexander: Každý spisovatel ví, že při psaní si všechny postavy tak trochu dělají, co chtějí. To je ale přesně ten okamžik, kdy ožijí a kdy zároveň začíná ta pravá zábava.
Je Lars Kepler vlastně ještě potřeba i teď, když už se dlouho ví, kdo se za tím pseudonymem skrývá, a vy jste si svůj společný styl dávno našli?
Alexandra: Ano, to jméno je součástí vyprávění, je to rámec. Já mám tohoto společného třetího spisovatele s jeho vlastním zvláštním jazykem ráda.
Alexander: Já bych řekl, že on je základní premisa, prostor, který jsme pro ty příběhy vytvořili. Kdybychom začali psát pod svými pravými jmény… nemyslím si, že by to fungovalo.
Co na Joonu a Sagu čeká v budoucnosti?
Alexander: Chceme napsat ještě několik knih. Teď jsme zrovna dokončili tuto, další se začíná krystalizovat a my se moc těšíme, až ji budeme psát. Kolik přesně dílů ale nakonec série bude mít, to jsme ještě nerozhodli.
Z rozhovorů pro svenskdam.se a selmastories.se přeložila Romana Švachová.
