Z došlých tři­ce­ti tex­tů jsme vybra­li ten, kte­rý nej­ví­ce odpo­ví­dal naše­mu zadá­ní – maxi­mál­ní­mu roz­sa­hu dvě nor­mostra­ny a sty­lu odpo­ví­da­jí­cí­mu Hra­ba­lo­vým tex­tům. Výher­ky­ní se sta­la Bar­bo­ra Janeč­ko­vá s povíd­kou Když při­jde na kocou­ra jaro. Autor­ce jsme polo­ži­li pár otázek:

Co se Vám líbí nej­víc na Hra­ba­lo­vě próze?
No, to je stej­né, jako bys­te se mě zepta­li, proč mám ráda mamin­či­nu svíč­ko­vou. Je to mana nebeská. S kaž­dým sous­tem ros­te chuť. S Hra­ba­lem je to stej­né, je pros­tě jedi­neč­ný. Můžu si ho ser­ví­ro­vat do kon­ce živo­ta a nikdy mě nezkla­me. Číst jeho tex­ty je požitek. 

Jaký jeho text máte nejraději?
Těž­ko vybrat, asi Slav­nos­ti sně­že­nek. Sou­vě­tí o dva­ce­ti a více větách, v nichž se člo­věk ztrá­cí a zase vra­cí zpět na pěši­nu vedou­cí kra­ji­nou Ker­ska a jeho své­ráz­ných obyvatel.

Proč jste se do sou­tě­že přihlásila?
Od škol­ních let jsem se do žád­né lite­rár­ní sou­tě­že nehlá­si­la, ani mě to nena­padlo. Nejsem zrov­na sou­tě­ži­vý typ :-) Popo­str­či­la mě moje kama­rád­ka, spi­so­va­tel­ka Bára Baro­no­vá, s níž jsme se potka­ly v prá­vě vyda­né povíd­ko­vé kni­ze Vše­mi smys­ly. Nikdo nebyl výsled­kem sou­tě­že zasko­čen víc než já.

Čte­te měsíč­ník Host pravidelně?
Lis­tu­ji si Hos­tem a Kavár­nou hlav­ně na inter­ne­tu, k tiš­tě­né ver­zi se dosta­nu jen občas. (O to víc mě těší výhra před­plat­né­ho!) Zají­mám se o sou­čas­nou lite­ra­tu­ru a baví mě kva­lit­ní, objek­tiv­ní kri­ti­ky a roz­ho­vo­ry. Host má hlu­bo­ký ponor – a to mám ráda!

Když přijde na kocoura jaro

Barbora Janečková

Kaž­dé jaro to začí­na­lo stej­ně. Za poled­ní­ho slun­ce bylo slu­šet puká­ní zele­ných pupe­nů, kte­ré se skrz dře­vo dra­ly ven, na svět­lo, na vzduch, pro­sy­ce­ný inten­ziv­ní vůní nadě­je, co bez­na­děj­ně poska­ko­va­la z líst­ku na lís­tek a z člo­vě­ka na člo­vě­ka. Pan Jed­lič­ka sedá­val pod tím stro­mem nadě­je a kou­řil dým­ku, pěk­ně posta­ru a s roz­va­hou, neboť on to byl člo­věk sta­rý a roz­váž­ný a taky tro­chu blá­zen, jak říka­la jeho žena, co pro to faj­če­ní nikdy pocho­pe­ní nena­šla, ba nao­pak, vždyc­ky naří­ka­la a vola­la s hla­vou v kur­ní­ku: „No není on to blá­zen sta­rá, ten můj Jed­lič­ka, co v jed­nom kuse pouš­tí z huby obláč­ky, jako by byl něja­ký vod­ník?“ A pan Jed­lič­ka se smál, když viděl jenom spod­ní polo­vi­nu svo­jí ženy na žeb­ří­ku, jak s hla­vou mezi sle­pi­ce­mi har­tu­sí a nadá­vá, a spo­ko­je­ně si bafal ze své faj­f­ky a nic se těmi řeč­mi vyru­ši­ti ze své­ho roz­jí­má­ní nedal. Někdy si k panu Jed­lič­ko­vi při­se­dl do vyhřá­té trá­vy kocour, co se zja­ra rado­val nej­víc, pro­to­že cítil mla­dé myš­ky a mohl se tou­lat a mrous­kat se celé noci, aniž by ho zábly pac­ky. A tak tam sedí spo­lu, pan Jed­lič­ka a čer­ný kocour, s oči­ma při­vře­ný­ma před slu­neč­ním svi­tem, co vám svou silou zbar­ví tvá­ře do čer­ve­na už za jed­no odpo­led­ne, a jeden rukou a dru­hý tlap­kou odhá­ně­jí vče­ly, co se celé pobláz­ně­né tím jar­ním puze­ním vyda­ly zjis­tit, do čeho by moh­ly pích­nout. Za té vše­o­bec­né idy­ly jar­ní­ho odpo­led­ne, kdy pří­ro­da jako by se zasta­vi­la v pozi­ci štron­zo a zel­ná polév­ka s kusem domá­cí­ho chle­ba si to šine pěk­ně dolů do bři­cha a škru­čí a bub­lá, ty dva, pana Jed­lič­ku a kocou­ra, vytrh­nou z kli­du jen poško­lá­ci, kte­ří se kolem plo­tu vra­ce­jí domů a háze­jí po kocou­ro­vi i po klo­bou­ku pana Jed­lič­ky kame­ní a šiš­ky a po kaž­dém zása­hu si dřepnou tak, aby jich vidět neby­lo. Dob­ře vědí, že kocour už je sta­rý a neu­sko­čí, pro­to­že dřív pat­řil sleč­ně Jan­ské, sta­ré pan­ně, kte­rá jed­nou usnu­la a už se nepro­bu­di­la, a našli ji až za dva týd­ny, neboť ji nikdo nepo­strá­dal. Ona sice sleč­na Emil­ka měla kdy­si snou­ben­ce, ale cosi prý mu v roz­či­le­ní řek­la a on za sebou zavřel dve­ře a už se nikdy nevrá­til ani nena­psal, jen závěs v před­sí­ni za ním zůstal při­skřípnu­tý mezi dveř­mi. A pan Jed­lič­ka je zase moc vel­ký dob­rák, aby klu­ky honil s flin­tou, i když po něm háze­jí kame­ní a trha­jí mu v sadu třeš­ně. Kdy­si prý to býval obec­ní milov­ník, co před ním děv­ča­ta oči při­ví­ra­la a srd­ce otví­ra­la, ale po svat­bě spadla klec a z jeho slič­né pan­ny nevěstin­ky byla do roka sta­rá Jed­lič­ko­vá, ze kte­ré měli strach všich­ni, ovšem kro­mě pana Jed­lič­ky. Ten si nasa­dil na hla­vu obno­še­ný klo­bouk, pře­stal s ženou sko­ro mlu­vit a dělal si svo­je, i na děv­ča­ta se usmí­val zpod krem­py pořád dál, ta jis­křič­ka v jeho očích nikdy neu­has­la. A tak když jeden pla­cák tre­fil jeho hudru­jí­cí ženu, co se za ním hna­la na zahra­du ho kon­t­ro­lo­vat, jest­li zase nele­no­ší pod tím sta­rým stro­mem a něco dělá, potá­hl si klo­bouk přes oči, pohla­dil kocou­ra po zádech a smál se a smál, když jeho sta­rá hro­zi­la těm ulič­ní­kům a hla­di­la si zasa­že­né rame­no. Večer jí ho nama­že psím sádlem a pak ji pomi­lu­je, pro­to­že je to pořád jeho žena a pro­to­že sil­né jaro se sil­ným puze­ním pros­tě při­jde na kaž­dé­ho kocoura.