„Autor v kni­ze zají­ma­vě mísí žán­ry auto­bi­o­gra­fie, gastro­no­mic­ké repor­tá­že, ces­to­pi­su a romá­nu s exis­ten­ci­ál­ní­mi pod­tó­ny,“ píšou o kni­ze ve švéd­ských novi­nách Fol­kbla­det. Food Jun­kie: Posed­lý jíd­lem vychá­zí v češ­ti­ně už v úno­ru 2014.

Rozhovor s autorem

Mons Kalen­toft se naro­dil v roce 1968 v Lin­kö­pin­gu (kde se ode­hrá­va­jí i jeho detek­tiv­ky), nyní žije ve Stoc­khol­mu. Půso­bí jako reklam­ní textař, gastro­kri­tik a spi­so­va­tel. V roce 2001 zís­kal cenu za nej­lep­ší švéd­ský debut Kata­pult­pri­set a zatím napsal dva­náct knih. Nej­ra­dě­ji pije bur­gund­ské, Bor­de­aux nebo Baro­lo. Nesná­ší švéd­skou zimu, milu­je tro­pic­ká rána a nej­spo­ko­je­něj­ší je v restauracích.

Pro milov­ní­ky jíd­la jste zná­měj­ší jako gastro­kri­tik a zna­lec špič­ko­vé­ho kuli­nář­ství než jako spi­so­va­tel. Nyní nava­zu­je­te na svou kni­hu Food Noir z roku 2004, kte­rá se zabý­va­la prá­vě vaší váš­ní pro jídlo.
Ano, kni­hou Food Jun­kie. Ovšem tahle kni­ha je mno­hem osob­něj­ší. Její základ tvo­ří líče­ní růz­ných mých cest, záro­veň se sna­žím zachy­tit mecha­nismy ovliv­ňu­jí­cí moje cho­vá­ní, proč už pět­a­dva­cet let ces­tu­ju jako blá­zen po celém svě­tě za jíd­lem a pitím. To totiž zřej­mě není úpl­ně normální…

Jste na jíd­le závislý?
Urči­tě se to tak dá říct. Pod­nět k napsá­ní kni­hy byl doce­la závaž­ný. Po jed­né veče­ři se spous­tou alko­ho­lu v restau­ra­ci Oper­ní sklí­pek ve Stoc­khol­mu jsem zko­la­bo­val. Odvez­li mě do nemoc­ni­ce. Uká­za­lo se, že mám v trá­vi­cím trak­tu jaký­si virus a že došlo k per­fo­ra­ci stře­va, zřej­mě pro­to, že jsem byl tak straš­ně zří­ze­ný. Kdy­bych se do péče dok­to­rů dostal o hodi­nu poz­dě­ji, prav­dě­po­dob­ně bych to nepře­žil, jak mi říkali.

Tak­že jste se sko­ro uje­dl a upil k smrti?
Ano. Což mě samo­zřej­mě při­nu­ti­lo zamys­let se nad svý­mi hod­no­ta­mi. Napsá­ní kni­hy bylo při­ro­ze­ným výcho­dis­kem. Jak jsem se vlast­ně dostal k tomu sto­lu v Oper­ním sklíp­ku? Co mě tam dohnalo?

Je to zřej­mě dost sebe­ob­na­žu­jí­cí kniha.
Hod­ně. Oprav­du straš­ně. Ale věřím, že je dob­rá. Je to kni­ha, kde jako­by páté přes devá­té míchám zážit­ky z růz­ných restau­ra­cí. Bez chro­no­lo­gic­ké­ho řaze­ní. Napří­klad všech svých sedm návštěv v restau­ra­ci El Bul­li líčím v jed­né kapi­to­le. Dá se to brát jako hedo­nis­tic­ký a sub­jek­tiv­ní prů­vod­ce po nej­lep­ších restau­ra­cích na svě­tě. Klid­ně tam taky vyraz­te, ale necho­vej­te se jako já, to je asi tak v kost­ce obsah kni­hy (smích).

Do jaké země ces­tu­je­te nejraději?
El Bul­li už je zavře­ná, tak­že je těž­ké najít expe­ri­men­tál­ní gastro­no­mic­ké vzru­še­ní nej­vyš­ší kate­go­rie. Ale v Japon­sku samo­zřej­mě pořád nachá­zím nepo­zna­né, pokud jde o doko­na­lé suro­vi­ny. Byli jsme tře­ba v jed­né malé restau­ra­ci v Gin­ze, řádil taj­fun, tak­že jsme byli jedi­ný­mi hos­ty. V tom skle­pě nám dones­li tác zakry­tý bílým plát­nem a pod ním šíle­ně pro­rost­lé stea­ky. Napros­to bizar­ní. A pak nám ser­vír­ka dones­la malý papí­rek: 400 gra­mů nás při­šlo na něja­kých čty­ři tisí­ce švéd­ských korun (nece­lých tři­náct tisíc čes­kých korun, pozn. red.)!

A stá­lo to za to?
Když už to s člo­vě­kem zajde takhle dale­ko, nezbý­vá mu než zatnout zuby a zapla­tit. Ale nikdy jsem neje­dl lep­ší maso.

Byl jste tam sám?
Ne, s rodi­nou. S man­žel­kou a naši­mi dvě­ma dětmi.

A kaž­dé z dětí dosta­lo svůj čtyř­setgra­mo­vý steak?
Haha, ne, roz­dě­li­li jsme si dvě por­ce, ale klid­ně by do sebe nacpa­ly i víc! Do vět­ši­ny lep­ších restau­ra­cí ale nejde brát děti. A v Tokiu bývá někdy v pod­ni­ku jenom šest sto­li­ček u baru a pak tam člo­věk nese­že­ne mís­to vůbec, pokud nemá něja­ké­ho známého.

Jak se vám poda­ři­lo sedm­krát zís­kat stůl v El Bulli?
Byl jsem tam, už když začí­na­li, v roce 1997, než zís­ka­li tři hvěz­dič­ky. Teh­dy jsem se sezná­mil se seňo­rem Gar­cíou, kte­rý měl na sta­ros­ti rezer­va­ce. Uži­teč­ný kontakt.

Jaký jste si z El Bul­li odne­sl nej­sil­něj­ší zážitek?
Když jsem při­jel napo­sle­dy, bylo to úpl­ně nej­lep­ší. Kon­čil pod­zim. Olej z bílých laný­žů, kře­pel­čí prsíč­ka na zla­tých lžič­kách, slu­ka na něko­lik způ­sobů, na co si vzpo­me­ne­te. Nej­bláz­ni­věj­ší chod byl „cavi­ar tru­fa blan­ca“. Před­stav­te si, že máte oprav­du hod­ně dob­rý kavi­ár. Str­čí­te ho do skle­ni­ce s šíle­ně vel­kým laný­žem, utáh­ne­te uzá­věr a nechá­te to tak něko­lik dní. Potom kavi­ár vyn­dá­te a ser­ví­ru­je­te ho na lží­ci. Úlet.

Objed­ná­vá­te si v luxus­ních restau­ra­cích k jídlům dopo­ru­če­né kom­bi­na­ce nápojů?
Nikdy. Nebo ano, občas, když už some­li­ér ví, co mám rád, tře­ba v restau­ra­ci Frantzén/​Lindeberg. Čas­to jsem ale zažil, že člo­věk dosta­ne sedm růz­ných vín, kte­rá jsou dob­rá, ale ani jed­no není skvě­lé. Radě­ji si k veče­ři dám jed­nu oprav­du dobrou láhev. Sku­teč­ně kva­lit­ní bílé bur­gund­ské. Napří­klad Coche-Dury…

Zajde­te si občas jen tak někam na skleničku?
Teď už málo­kdy. Čas­to beru děti do Rolfs Kök, kde mají dob­rý vin­ný lís­tek. Jinak si víno nej­čas­tě­ji ote­ví­rám doma. Tu a tam dojde na něja­ké to páteč­ní martini.

Odha­dl bych, že doma máte vína sluš­nou zásobu.
Samo­zřej­mě mám doma něko­lik chlad­ni­ček na víno, ale začí­na­jí se mi plnit. Neku­pu­ju si však víno pro­to, abych inves­to­val, ale pro­to, abych ho pil.

Exis­tu­je něja­ký alko­hol, kte­rý vůbec nepijete?
Jeden kama­rád má fir­mu, kte­rá dová­ží růžo­vé víno, ale jinak bych odpo­vě­děl rosé (smích).

Proč to?
Ješ­tě nikdy jsem nepil rosé, kte­ré by pře­ko­ná­va­lo bílé nebo čer­ve­né. Je to kom­pro­mis. Pros­tě si nemys­lím, že mají dobrou chuť.

Autor roz­ho­vo­ru: Alf Tum­ble, Nöje­s­gu­i­den: http://​noje​s​gu​i​den​.se/​a​r​t​i​k​l​a​r​/​e​n​-​f​l​a​s​k​a​-​v​i​n​-​m​e​d​-​m​o​n​s​-​k​a​l​l​e​ntoft
Redakč­ně krá­ce­no a upra­ve­no, pře­lo­ži­la Marie Voslářová

Recenze: Ďábelský apetit

Ráno po večír­ku v restau­ra­ci Oper­ní sklí­pek, kde se svým nej­lep­ším pří­te­lem zkon­zu­mo­val neu­vě­ři­tel­né množ­ství jíd­la a alko­ho­lu, se Mons Kallen­toft hrou­tí ve spr­še. Autor detek­ti­vek a milov­ník jíd­la nara­zil na svůj kryp­to­nit a sou­se­di se díva­jí, jak ho na nosít­kách odná­še­jí do sanit­ky. Tako­vá ostuda, co si jenom pomys­lí? Sou­se­di však už tuší a rodi­na ví, jak se věci mají: Kallen­toft občas jí a pije tro­šič­ku moc. I on sám si to samo­zřej­mě dob­ře uvě­do­mu­je, přes­to cíle­vě­do­mě a jako o život sešla­pu­je pedál až k pod­la­ze. Jde mu výhrad­ně o mini­ma­li­za­ci vlast­ní­ho utr­pe­ní a maxi­ma­li­za­ci požit­ků, je tedy ryzím hedonistou.

Mons Kallen­toft strá­vil něja­ký čas v nemoc­ni­ci a pře­žil. Kni­hu Food Jun­kie napsal po pro­bu­ze­ní, jed­ná se o čis­tě osob­ní a snad pře­váž­ně sou­kro­mou refle­xi. Není to ani román, ani deník, spíš jaký­si halu­ci­nač­ní ces­to­pis. Nebo něco jako pís­nič­ka Sis­ter Mor­phi­ne od Rol­ling Sto­nes, pře­ve­de­ná do kniž­ní podo­by, při­čemž opi­á­ty nahra­zu­jí gastro­no­mie svě­to­vé úrov­ně, suchá mar­ti­ni a luxus­ní hote­lo­vá apart­má. Fet jako fet.

Pení­ze za detek­tiv­ky se roz­tá­če­jí. Spi­so­va­tel se sna­ží uha­sit v sobě násled­ky trau­mat z dět­ství gastro­no­mic­ký­mi požit­ky, kte­ré ale půso­bí spíš jako ben­zin. Ostat­ně nazý­vat Kallen­tof­ta milov­ní­kem jíd­la není nijak přes­né, ten výraz zní až moc roz­to­mi­le, on sám si dává pří­z­vis­ko gastro­zá­vislák. Létá do Hon­g­kon­gu za kach­na­mi a žra­lo­čí­mi ploutve­mi, do Tokia za bif­te­ky v ceně dese­ti­ti­sí­ců korun, v apart­má hote­lu Man­da­rin Ori­en­tal v Ban­g­ko­ku si uží­vá vyni­ka­jí­cí obslu­hu, na Bali peče­ná selát­ka, v Baskic­ku obě­dy u rodin­né­ho sto­lu v kuchy­ni restau­ra­ce se tře­mi miche­lin­ský­mi hvěz­dič­ka­mi a v El Bul­li vyhle­dá­va­ný stůl u okna. S jíd­lem, pře­de­vším s před­ní­mi restau­ra­ce­mi a luxus­ní­mi hote­ly, ope­ru­je podob­ně jako Patrick Bate­man se znač­ka­mi pro­duk­tů. Buď v tom jede­te s ním, nebo ne. Neu­stá­le se obje­vu­jí jejich výčty a popi­sy, kte­ré napo­hled nema­jí jiný účel než zajis­tit gastro­zá­vislá­ko­vi dal­ší dávky.

Zřej­mě jen nemno­zí z nás se doká­žou ori­en­to­vat v řadě odka­zů na glo­bál­ní svět restau­ra­cí, a tudíž oprav­du pro­nik­nout do závislá­ko­vých tem­ných váš­ní. Výčty názvů a utra­ce­ných čás­tek jsou čas­to na pře­káž­ku pro­pra­co­va­né­mu, rafi­no­va­né­mu vyprá­vě­ní. Ovšem napros­tá nekom­pro­mis­nost v tom­to ohle­du má svůj dra­ma­tic­ký půvab. Fuck it, jak píše autor. Žád­né, byť sebe­men­ší ústup­ky. Žra­lo­čí ploutve čeka­jí, Mons je chce, Mons si je bere. Nic není uhla­ze­né, zao­ba­le­né ani uče­sa­né ve smys­lu pří­jem­né­ho počte­ní o dob­rém jíd­le a umír­ně­ných měš­ťác­kých rado­ván­kách. Kallen­toft se nesna­ží omlou­vat svo­je tou­hy a vyna­lo­že­nou ener­gii a ani se nesna­ží brát ohle­dy na něja­ké soci­ál­ní kon­struk­ty či okol­nos­ti, kte­ré by moh­ly stát mezi ním a ohro­že­ným dru­hem tuňá­ka nebo moř­ské okur­ky. Líčí čiré a nefal­šo­va­né emo­ce. Dává své malé dcer­ce ochut­nat nej­draž­ší kavi­ár, a když se uká­že, že jí chut­ná nato­lik, že zhlt­ne jed­no­hub­ky dokon­ce i z jeho talí­ře, Mons se upřím­ně a z celé­ho srd­ce raduje.

Jedi­ným úko­lem gastro­no­mie a luxus­ních restau­ra­cí je zasta­vit čas. Tady a teď, ty, já a talí­ře. A žád­né hloupé otáz­ky. Když se poda­ří dosáh­nout har­mo­nie, jed­ná se o nepře­ko­na­tel­ný záži­tek. Nej­zá­klad­něj­ší potře­ba je pový­še­na k tomu nej­zbyt­něj­ší­mu: k požit­ku. A nao­pak. Ale Food Jun­kie nezpro­střed­ko­vá­vá pou­ze chu­tě a poci­ty, s nimiž člo­věk kon­zu­mu­je lahůd­ky. Autor se naštěs­tí pří­liš nepouš­tí do zapá­le­ných tech­nic­kých výkla­dů na téma, jak se ten či onen pokrm při­pra­vu­je, a vzdá­vá se i vymýš­le­ní výra­zů cha­rak­te­ri­zu­jí­cích chuť, kte­ré si stej­ně nikdo jiný s ničím nespo­jí. Pro Kallen­tof­ta je jíd­lo pocit, výraz a dojem. V tom s ním kaž­dý čte­nář může držet krok. Gastro­no­mie má v nepo­sled­ní řadě funk­ci soci­ál­ní­ho ritu­á­lu, jde tu o v pra­vém slo­va smys­lu sofis­ti­ko­va­né vzor­ce cho­vá­ní lidí, kte­ří ješ­tě cel­kem nedáv­no čmá­ra­li po zdech svých jes­ky­ní. Ovšem lov, hon­ba, pře­tr­vá­vá. A Kallen­toft se této váš­ni se sklen­kou bur­gund­ské­ho u úst pod­dá­vá. Někdy ve spo­leč­nos­ti ban­ké­řů či nakla­da­te­lů, čas­to s rodi­nou, ale nej­ví­ce si zřej­mě jíd­lo uží­vá o samotě.

V jed­né obzvlášť vyda­ře­né pasá­ži roz­ví­jí úva­hy o svém kani­ba­lis­mu. Niko­li for­mu­lo­va­ném pod­le Wiki­pe­die, Kallen­toft má svou vlast­ní defi­ni­ci. Jíst v restau­ra­ci zna­me­ná jíst i lidi oko­lo, spo­leč­nost a obslu­hu. Kucha­ře i some­li­é­ry, přá­te­le i hos­ty u baru. Nasá­vat do sebe spo­leč­nost, kte­rou člo­věk jin­de nena­jde a kte­rá je v neu­stá­lém pohy­bu. Vzá­jem­ně kon­zu­mo­vat své svě­ty, živo­ty a čas. Zkrát­ka stát se soci­ál­ní­mi kani­ba­ly, v rovi­ně poezie a inspi­ra­ce. Defi­ni­ce toho, jak být člo­vě­kem, stej­ně dob­rá, jako kaž­dá jiná.

Nako­lik je Food Jun­kie ote­vře­nou výpo­vě­dí? Nejde jen o mani­pu­la­ci, kte­ré by úspěš­ný autor detek­ti­vek byl jis­tě scho­pen? His­tor­ky se urči­tě zaklá­da­jí na prav­dě, o tom není pochyb, jinak však Kallen­toft zůstá­vá umě­ře­ný. Po emoč­ní strán­ce si se čte­ná­řem hra­je, jako narkoman.

Sty­lo­vě se Food Jun­kie pohy­bu­je na pome­zí mezi tem­ný­mi bás­ně­mi Lar­se Noré­na a horeč­na­tým, zrych­le­ným vyprá­vě­ním Bre­ta Easto­na Elli­se. Kallen­toft navíc nešet­ří meta­fo­ra­mi. Jádro obsa­hu jako­by tvo­řil jeden jedi­ný dlou­hý a pou­ta­vý dopis. Čte­nář pod­po­ru­je auto­ro­vu závis­lost tím, že si kou­pil jeho kni­hu. A ten si svou nesku­teč­ně dra­hou a kom­plex­ní mánii v hlou­bi srd­ce uží­vá, nesna­ží se pro ni zís­ká­vat sym­pa­tie. Kallen­toft nepo­tře­bu­je, aby ho zrov­na za tohle někdo poplá­cá­val po rame­nou, milu­je svůj život­ní styl sko­ro stej­ně jako svou man­žel­ku a děti.

Ale oprav­du pal­či­vá je vlast­ně jen jed­na pasáž, v samém závě­ru, kde Kallen­toft odkrý­vá tem­ná tajem­ství své rodi­ny. Zde se nám dostá­vá urči­té vysvět­le­ní toho, proč se lidé mezi sebou i k sobě samým čas­to cho­va­jí tak kru­tě. A mož­ná i toho, proč se sna­ží žít oka­mži­kem, vždyť z oka­mži­ků konec­kon­ců sestá­vá život.

Autor recen­ze: Mat­ti­as Kro­on, Syd­s­ven­skan: http://​www​.syd​s​ven​skan​.se/​k​ultur – noje­n/en-djav­la-apti­t/
Pře­lo­ži­la Marie Voslářová

Ohlasy

http://​www​.lit​te​ra​tur​ma​ga​zi​net​.se/​m​o​n​s​-​k​a​l​l​e​n​t​o​f​t​/​f​o​o​d​-​j​u​n​k​i​e​-​l​i​v​e​t​-​m​a​t​e​n​-​doden

Kni­ha pro všech­ny milov­ní­ky jíd­la… O jíd­le bez recep­tů, zato se spous­tou poku­sů vystih­nout smy­sl života.
— Met­ro

Už po něko­li­ka strán­kách mě kni­ha napros­to pohl­ti­la. Nemohl jsem se odtrhnout…
— Ica­ku­ri­ren

Vyprá­vě­ní je ješ­tě osob­něj­ší, váš­ni­věj­ší, tem­něj­ší a mani­a­kál­něj­ší, autor se čte­ná­ři vydá­vá na milost a nemi­lost. Pří­bě­hu nechy­bí pou­ta­vost a napl­ňu­je jej lás­ka k jídlu, k lidem, kte­ří s ním pra­cu­jí, k živo­tu a k rodině.
— Gour­met

Kallen­tof­to­vi jde ovšem i o nachá­ze­ní útě­chy v jíd­le. Ke zda­ři­lej­ším pasá­žím kni­hy pat­ří ty, v nichž se vra­cí do své­ho šedi­vé­ho dět­ství: k návště­vám lin­kö­pin­ské restau­ra­ce Hamlet, kam cho­dil s mat­kou, k babič­či­ně zape­če­né­mu zelí a k tem­né­mu rodin­né­mu tajem­ství. Z těch­to kapi­tol je cítit sku­teč­ná upřím­nost, v nepo­sled­ní řadě pokud jde o vztah k mat­ce. Mož­ná prá­vě v něm se skrý­vá klíč k oné destruk­ti­vi­tě a k neu­stá­lé hon­bě za chu­ťo­vý­mi požitky.
— Sven­ska Dagbladet

Z té tou­hy gastro­zá­vislá­ka po doko­na­los­ti, po oka­mži­cích zapo­me­nu­tí, „kdy nic nedrh­ne a exis­tu­je jen to, co člo­věk vní­má čichem a chu­tí“, na mě padlo zou­fal­ství. Z té prázd­no­ty, kte­rá se roz­hos­tí, když se život pro­mě­ní v honbu za chvil­ko­vou útě­chou. Čas­to se o tom mlu­ví, ale jen zříd­kakdy se poda­ří ten­to stav zachy­tit zevnitř tak pře­svěd­či­vě jako tady. Sil­nou strán­kou kni­hy je důsled­ná vnitř­ní perspektiva. 
— Göte­bor­gs-Posten

Nová auto­bi­o­gra­fic­ká kni­ha Food Jun­kie pojed­ná­vá o jíd­le jako umě­ní vychut­ná­vat poži­tek, o jíd­le povzná­še­jí­cím oka­mžik, o jíd­le vyvo­lá­va­jí­cím posed­lost a o neu­stá­lé hon­bě za nový­mi chu­tě­mi a zážit­ky. Mezi řád­ky na čte­ná­ře dýchá ztrá­pe­nost a neklid, hle­dá­ní prav­dy a smys­lu živo­ta… Food Jun­kie půso­bí dojmem osob­ní a upřím­né kni­hy, kde Kallen­toft popouš­tí uzdu své záli­bě v květ­na­tém vyja­d­řo­vá­ní. Vydá­vá se čte­ná­ři všanc a nesna­ží se dělat lep­ším, aby si zís­kal jeho sympatie… 
— Kris­ti­an­sta­d­sbla­det

Tohle je totiž čte­ní, ke kte­ré­mu se člo­věk prak­tic­ky nemů­že sta­vět neut­rál­ně. Kallen­toft píše jako vždy exakt­ně, někdy se vydá­vá za hra­ni­ce bru­ta­li­ty a záro­veň občas při­dá špet­ku poezie. Napsa­né je to krás­ně, o tom není pochyb.
— Jön­kö­pings-Posten

Ve Food Jun­kie pro­mě­ňu­je Mons Kallen­toft restau­ra­ci v chrám.
— TT Spektra

V jeho vyprá­vě­ní nejde o honbu za úspě­chem, ale o vášeň a zápal. Zeptej­te se hoke­jis­ty, co cítí, když pošle puk do bran­ky a roz­hod­ne zápas na mis­trov­ství svě­ta. Zeptej­te se bás­ní­ka, co cítí, když najde meta­fo­ru, kte­rou svůj text ote­vře k beze­dným hloub­kám. Nebo se zeptej­te labuž­ní­ka, co pro­ží­vá, když poly­ká šam­paň­ské dob­ré­ho roč­ní­ku a vní­má, jak se jeho chuť doko­na­le snou­bí s chu­tí ústři­ce. Nej­spíš budou všich­ni mlu­vit více­mé­ně o tom­též, o doko­na­lém napl­ně­ní oka­mži­ku, o sta­vu, kdy člo­věk zapo­mí­ná na minu­lost i na budouc­nost a nechá­vá se uná­šet inten­ziv­ním, téměř reli­gi­óz­ním poci­tem život­nos­ti. V gastro­no­mic­kém svě­tě zřej­mě nena­jde­te moc lidí, kte­ří by doká­za­li odpo­vě­dět líp než Mons Kallentoft.
— Dagbla­det

Toto fas­ci­nu­jí­cí, osob­ní, někdy vtip­né, jin­dy tro­chu tem­né sebe­ob­na­žu­jí­cí vyprá­vě­ní nelze číst bez roze­chvě­ní (ane­bo bez pousmání).
— BTJ