Lucie

Na sto­le mi při­stá­lo zadá­ní na novou obál­ku. Obvykle o při­pra­vo­va­ných kni­hách vím dlou­ho dopře­du, tak­že mám čas si design v kli­du pro­mys­let, sehnat potřeb­né mate­ri­á­ly, obál­ku dva­krát pře­ko­pat a ješ­tě při­tom sfouk­nout pár inzer­cí. Tohle je jiné. Spě­chá to. V ano­ta­ci sto­jí „Taka­ši Hirai­de: Koči­čí host“ — a jde o prv­ní kni­hu pře­lo­že­nou z japon­šti­ny, kte­rou Host vydá­vá. Kole­gy­ně Niko­la mi dává k dis­po­zi­ci ori­gi­nál­ní výtisk, je to útlá kní­žeč­ka s abs­trakt­ní mal­bou na obál­ce. Lis­tu­ju strán­ka­mi a před­sta­vu­ju si man­žel­ský pár, jejich malý domek v Tokiu, roz­kvetlou zahra­du a šumě­ní vět­ru. Před­sta­vu­ju si kotě, kte­ré k nim jed­no­ho pod­zim­ní­ho dne zabloudí.

Je to výzva. Upra­vit japon­skou kni­hu, to se vám nepoštěs­tí kaž­dý den. Inspi­ru­ju se v onli­ne archi­vech japon­ské­ho umě­ní, lis­tu­ju zaprá­še­ný­mi svaz­ky v brněn­ských antikva­ri­á­tech. Hle­dám koč­ku. Japon­ský obraz, mal­bu, kresbu tuší… Všu­de spous­ta gejš, ale kočka žád­ná. Píšu kama­rád­ce z japa­nis­ti­ky, jest­li nezná něko­ho přes japon­skou kali­gra­fii. Nezná. Píšu do japon­ské­ho cen­t­ra v Brně, ale ani tam nepo­cho­dím. Kole­go­vé gra­fi­ci i art direc­tor trpě­li­vě naslou­cha­jí mému úpění.

Je to výzva. Upra­vit japon­skou kni­hu, to se vám nepoštěs­tí kaž­dý den.

A pak to najed­nou je. Zni­če­ho­nic, ani nevím jak, se na moni­to­ru v zápla­vě růžo­vých kvě­tů obje­ví kotě. Koči­čí host. Jen­že myš­len­ka dopl­nit obál­ku o japon­skou kali­gra­fii se mě pořád drží jako klíš­tě. Neko no kja­ku… Roz­hod­nu se udě­lat ješ­tě jeden krok.

René

Tokio, 8.45. Man­žel­ka odchá­zí do prá­ce na svou pat­nác­ti­ho­di­no­vou smě­nu. Prší, zase prší. Dostá­vám e‑mail od něja­ké Lucie z Brna, kte­rá pra­cu­je jako gra­fic­ká desig­nér­ka na obál­ce japon­ské kni­hy. Žádá mě o kali­gra­fii názvu „Koči­čí host” na její obál­ku. Moc se mi do toho nechce. Podob­né kšef­ty vždy kon­čí vysvět­lo­vá­ním, proč jsem to napsal tak a ne jinak. Něco jako když je gra­fik donu­cen vymě­nit Gara­mond za Comic Sans, a ješ­tě se pod to podepsat.

Ze zku­še­nos­tí vím, jaký styl kali­gra­fie se Evro­pa­nům líbí. Je to styl gjó­šo — a o něj si píše i ta Lucie.

Ale e‑mail je moc hez­ky napsa­ný a cítím z něj, že to tu Lucii dost baví. Kni­hu jsem samo­zřej­mě neče­tl. V našem mini-byteč­ku při zemětře­se­ní vypa­dá­va­jí z kni­hov­nič­ky pou­ze slov­ní­ky. Žád­ná belet­rie. Ze zku­še­nos­tí vím, jaký styl kali­gra­fie se Evro­pa­nům líbí. Je to styl gjó­šo — a o něj si píše i ta Lucie. Asi si o tom něco fakt zjis­ti­la. Lis­tu­ju kali­gra­fic­kým slov­ní­kem a nachá­zím znak pro koč­ku, kte­rý tak tro­chu jako kočka i vypa­dá. Namá­čím ště­tec do tuše a po něko­li­ka poku­sech je kali­gra­fie hoto­vá. Snad se bude líbit…

Lucie

Po dvou­tý­den­ní dovo­le­né se vra­cím do prá­ce. Na sto­le leží poš­tov­ní zásil­ka z Tokia. Spo­lu s kole­gy nad­še­ně obdi­vu­je­me ori­gi­ná­ly Neko no kja­ku a já už v duchu pře­mýš­lím, kam si je po oske­no­vá­ní vysta­vím. Kro­mě nich však v balíč­ku nachá­zím ješ­tě jed­nu kali­gra­fii. Svis­le psa­né zna­ky se od ostat­ních liší. Tepr­ve žlu­tý lís­te­ček při­pev­ně­ný v rohu mi napo­ví: Lucie. Jsem naměk­ko. Sepi­su­ju děkov­ný e‑mail a sna­žím se, aby nezněl až pří­liš pateticky.

V redak­ci fini­šu­je­me korek­tu­ry Koči­čí­ho hos­ta, kole­gy­ně Pav­la expor­tu­je PDF se saz­bou a já napo­sle­dy kon­t­ro­lu­ju čáro­vý kód. Do tis­kár­ny hlá­sí­me spe­ci­fi­ka­ce výro­by, s tech­nic­kým redak­to­rem Petrem objed­ná­vá­me Pan­to­ne bar­vy na potah a před­sád­ky, kapi­tá­lek v pří­rod­ním odstí­nu a žeb­ro­va­ný papír na pře­bal. Kni­ha může jít do tisku.

René

O měsíc poz­dě­ji dostá­vám výtisk hoto­vé kníž­ky. Krás­ný design! Chlubím se man­žel­ce: [Mite! Boku no šo da!] „Kouk­ni! To je moje kaligrafie!“

Man­žel­ka mi kni­hu zaba­vu­je a začí­ná číst.

Text Lucie Zajíč­ko­vá a René Ochiai.
Více o René­ho tvor­bě nalez­ne­te na www​.face​book​.com/​R​e​n​e​O​c​h​i​a​i​C​a​l​l​i​g​raphy