Váš román Všichni sou trapný se odehrává na pražském Žižkově v osmdesátých letech. V té době jste tam vyrůstala?
Ano, na Žižkov jsme se přestěhovali v polovině sedmdesátých let. První dva roky mě míjel, protože jsem dojížděla na základní jazykovou školu do Vršovic. Tam jsem ale měla tak mizerné výsledky, že má matka pocítila nutnost přeřadit mě včas na „normální“ školu, abych si trochu vylepšila průměr a nemusela tak skončit jako „poslední metař“. Objektivně měla úplnou pravdu a já přeskočila rovnýma nohama ze školy elitní, kde jsem byla za outsidera, do školy žižkovské, kde jsem byla za šprta. Takže zatímco ve škole staré se mnou nikdo nemluvil, protože jsem byla nýmand, ve škole nové zase proto, že jsem byla „namyšlená nána“. Ale to se brzy srovnalo a škola a mí spolužáci byli odrazovým můstkem, ze kterého jsem skočila do Žižkova jako do moře.
V knize je postava Šimony. Vy a ona se lišíte jenom tím háčkem nad prvním písmenem křestního jména, nebo je toho víc?
Ano, Šimona a Simona se skutečně liší jen tím háčkem. Jinak je to všechno můj příběh. Původně jsem jej chtěla zpracovat už ve své první knize Máňa a my druzí, ale do ich-formy se mi to vůbec nehodilo. Není to snadné vyprávění a potřebovala jsem větší časový i formální odstup.
Je to jako krasohled. Otáčíte jím a jsou tam události, pocity, vůně, strachy, radosti. Jsem tam já sama
Román začíná věnováním, v němž se říká, že ať už budete žít kdekoli, budete navždy Žižkovákem. Z čeho se taková identita hlavně skládá?
Nevím, jestli to dokážu správně popsat. Je to jako krasohled. Otáčíte jím a jsou tam události, pocity, vůně, strachy, radosti. Jsem tam já sama. Před Žižkovem jsem byla podivínské samotářské dítě, četla jsem Foglara a mayovky a najednou jsem — po počáteční oboustranné nedůvěře – měla kamarády z úplně jiného světa. Takže identita, na kterou se ptáte, je vlastně ztotožnění. Nevím, jestli bych byla stejná, nebýt Žižkova. Zda bych psala stejně, jen jiné příběhy. Ale stalo se to tak, jak se to stalo, a Žižkov do mě vrostl.
Na Žižkov osmdesátých let vzpomínáte ostře řezanými větami, bez jakékoli nostalgie, se kterou se dnes čím dál častěji setkáváme. Štve vás, jak se na tu dobu dnes vzpomíná?
Samozřejmě. Ta doba byla příšerná, a kdyby nepřišel listopad 89, tak by z něj, mám-li teď hovořit pouze o Žižkově, nezbylo lautr nic. Vždyť jeho likvidace byla naplánovaná až někam pod Ohradu, celá Koněvka měla jít k zemi. Rodinu mé spolužačky ještě stihli vystěhovat, i když bydlela tak tři bloky pod ní. Nechci ani domyslet, že by ten panelákový hnus, který vystavěli v dolní části, sahal až nahoru. To už by byl Žižkov skutečně jen vzpomínka. Já nevzdychám po starých časech, ve kterých jsem stála s kamarádkou přes noc ve špatných botách frontu v naději, že si urveme po otevření CKM dva kupóny na zájezd do Jugoslávie. Netoužím znovu škemrat v Československém spisovateli, aby vyndali na pult posledního Ferlinghettiho. Nechci opisovat se šesti průklepy Demlovy básně a rvát se o poslední lupen na Easy Rider a nechci vracet staré flašky před výplatou. To jsou všechno drobné patálie, se kterými jsme se všichni víceméně setkávali, stačí si zaměnit Ferlinghettiho za kus flákoty nebo za pár vyšmelených bonů na džíny. Ale za nejhorší považuju ďábelskou nabídku tehdejší moci. Udávej, šmíruj, spolupracuj. Ti, kteří ji přijali, se stali morálními troskami a zůstali jimi dodnes.
Všichni sou trapný jste napsala v hovorové „pražštině“, v řeči žižkovských průjezdů, dvorů a pavlačí. Existuje ještě tento jazyk? A existuje svět, ze kterého vzešel?
Jsem už dlouho vystěhovalcem z Prahy, ale přesto nám sousedé říkají, že po první větě poznají, odkud jsme. Nedávno mi zdejší prodavačka nerozuměla, když jsem ji požádala, jestli by mi nerozměnila pětku na dva bůry. Obecná „pražština“ existuje určitě, stačí, když se setkám se svými kamarády. Nedávno jsem byla na třídním srazu ze střední školy. Valná většina spolužaček se odstěhovala mimo Prahu, ale když jsme se sešly, bylo to jako na „Žižkaperku“, to je žižkovský výraz pro Vítkov, mimochodem. Jinak starý, původní Žižkov je pryč, to je bez debat. Byla jsem svědkem jeho funusu a už tenkrát, ve svých patnácti letech jsem jej těžce prožívala. Dovolte, abych si vypůjčila větu z mé první knihy: „…starý Žižkov odešel s šikézně posunutou čepicí a s rukama v kapsách do minulosti, jako odcházejí frajeři, kterým už nic nezbylo.“ Myslím, že s ním částečně vzala za své i žižkovská „pražština“, protože s domy odešli původní obyvatelé. Naštěstí ne všichni, ale nevím, kolik Žižkováků zůstalo a jak ovlivnili nové generace. Přála bych si, aby co nejvíc.
