Fer­di­nan­de, vaše tvář je zná­má z tele­vi­ze, pořá­dá­te růz­né před­náš­ky, zahra­da­mi žije­te, vydá­vá­te o nich už dru­hou kni­hu. V jaké „polo­ze“ se cítí­te nej­víc svůj — když o zahra­dách píše­te, mlu­ví­te v tele­vi­zi, před­ná­ší­te, ane­bo když je aktiv­ně vytváříte?
Zahra­dy samy o sobě mi při­ná­še­jí neko­neč­né pole témat. Může­me se bavit o pří­ro­dě, eko­lo­gii, o archi­tek­tu­ře nebo tře­ba o desig­nu. Ale nej­bliž­ší je mi aspekt, kte­rým zahra­dy půso­bí na kon­krét­ní­ho člo­vě­ka. Může­me tedy hovo­řit o jakési psy­cho­lo­gii zele­né­ho pro­sto­ru. O inter­ak­ci mezi kra­ji­nou a člo­vě­kem. Jak daný pro­stor ovliv­ní poho­du jedin­ce ane­bo sku­pi­ny lidí. To je nej­spíš moje téma, kte­ré chci pře­dá­vat dále a ote­ví­rat veřejnosti.

Jaká je nej­krás­něj­ší zahra­da, kte­rou jste kdy viděl?
Moc hezká otáz­ka. Nutí mě se důklad­ně zamys­let nad tím „nej“. Oka­mži­tě se mi vyno­ři­la zahra­da jed­no­ho mého kama­rá­da v brd­ských kop­cích. Zahra­da byla zarost­lá původ­ní­mi duby a boro­vi­ce­mi. Jin­dřich měl spous­tu přá­tel mezi socha­ři, a tak jste v ní čas­to potká­va­li jako­by leda­by­le poho­ze­ná pře­kva­pe­ní, kte­rá si ale žila svým vlast­ním živo­tem. Lis­tí se v té zahra­dě moc nehra­ba­lo a mech si s kamen­ný­mi dlaž­ba­mi také pěk­ně pohrál. Ta zahra­da měla neu­vě­ři­tel­né svět­lo a kouz­lo auten­ti­ci­ty bez pře­tvář­ky. Bylo to v době, kdy jsem dokon­čo­val stu­di­um a hla­vu jsem měl plnou archi­tek­tu­ry a jas­ných kon­cep­tů. Na té zahra­dě jsem ale pocho­pil, že bez zájmu samot­né­ho uži­va­te­le a lás­ky k mís­tu to nepů­jde. Pěk­ně se mi z toho pro­zře­ní zato­či­la hla­va. Měl jsem pocit, že jsem na začátku.

V Zele­ných poko­jích píše­te o tom, že kaž­dá část zahra­dy má svou funk­ci, podob­ně jako jed­not­li­vé poko­je v bytě. Jaký pokoj vyu­ží­vá­te nej­čas­tě­ji a kde se cítí­te nejlépe?
Jed­no­znač­ně pokoj zasvě­ce­ný ohni. Když dáte ohni ve své zahra­dě ade­kvát­ní a bez­peč­ný pro­stor, sta­ne se z něj středo­bod, tepa­jí­cí srd­ce, a do zahra­dy vás vytáh­ne jako snad nic jiné­ho. Ale to jsem já, jsem naro­zen v ohni­vém zna­me­ní a chví­li mně trva­lo, než mi došlo, že se mi s ohněm dob­ře žije. Kaž­dý si najde ten svůj nej­dů­le­ži­těj­ší pokoj. Mojí ženě je zas dob­ře v blíz­kos­ti vody. Kouz­lo je v tom, uvě­do­mit si, že si do zahra­dy vědo­mě vne­se­te prá­vě ele­ment, kte­rý vás roz­zá­ří a probouzí.

Pobý­vá­ní na zahra­dě mají lidé asi nej­čas­tě­ji spo­je­né s létem. Jaké roč­ní obdo­bí trá­ví­te v zahra­dě nej­ra­dě­ji vy?
Tak to je prá­vě „klišé“, kte­ré se sna­žím Zele­ný­mi poko­ji roz­bo­řit. Nee­xis­tu­je obdo­bí, kte­ré by v zahra­dě neby­lo fas­ci­nu­jí­cí a kdy by nám zahra­da nemě­la co dát. Jas­ně že v krás­ný a slu­neč­ní­mi paprsky pro­hřá­tý den bude­te v zahra­dě trá­vit del­ší čas, ale věz­te, že prá­vě akti­vi­ty typu sau­ny nebo výše hono­ro­va­né­ho ohně vás do zahra­dy vytáh­nou i za pod­zim­ní­ho sych­ra­vé­ho odpo­led­ne. Ze všed­ní­ho dne vám pak udě­la­jí neče­ka­ně slav­nost­ní zážitek.

Zahra­dy se liší i pod­le kul­tur jed­not­li­vých stá­tů, jinak lidé vní­ma­jí zahra­du a její funk­ci u nás, jinak tře­ba v Japon­sku. Pro­je­vu­je se ale tře­ba v rám­ci zahrad­ní­ho pro­stře­dí glo­ba­li­za­ce, vší­má­te si, že by někte­ré typy zahrad pros­tě mizely?
Do urči­té míry máte prav­du. Když ale vzlét­ne­te výše a na zahra­dy se podí­vá­te s nad­hle­dem, aniž bys­te byli roz­ptý­le­ni exo­tic­ký­mi detai­ly a cha­rak­te­ris­tic­kou míst­ní zele­ní, zjis­tí­te, že prin­cip všech kva­lit­ních kon­cep­tů je shod­ný. Jde o to, vytvo­řit pro­stor, kde se dob­ře žije. Pro­stor, na kte­rý je radost pohle­dět z oken domů a kte­rý je archi­tek­tu­ře vhod­ným part­ne­rem. Kva­lit­ní kra­jin­ná archi­tek­tu­ra také ply­nu­lým a napros­to při­ro­ze­ným způ­so­bem rea­gu­je na své oko­lí. Je sou­čás­tí cel­ku. Nevě­řím na kopí­ro­vá­ní archi­tek­to­nic­kých sty­lů z jiných kul­tur do našich pod­mí­nek. Když se nad tím ale zamys­lím, tak je to zejmé­na pro­to, že tako­vé zahra­dy vět­ši­nou vzni­ka­jí s jedi­ným cílem, a totiž cílem napo­do­bit. A to se zpra­vi­dla děje apli­ka­cí cha­rak­te­ris­tic­kých detai­lů typu ori­en­tál­ních lucer­ni­ček nebo tva­ro­va­ných strom­ků. Kon­cept chy­bí, a to je nej­vět­ší boles­tí nejen tako­vých zahrad, ale kaž­dé zahrady.

Co říká­te na zahrad­ní trpas­lí­ky? A jaké jsou pod­le vás nej­čas­těj­ší nešva­ry v čes­kých zahradách?
Ach ti nebo­zí trpas­lí­ci! Víte, co? Když má ten trpas­lík v zahra­dě své mís­to a pro své­ho maji­te­le zna­me­ná radost­něj­ší pobyt, tak ať tam klid­ně je. Dob­ře navr­že­ná zahra­da, kte­rá má pocho­pi­tel­nou a neroz­tříš­tě­nou nála­du, něja­ké­ho toho trpas­lí­ka klid­ně sne­se, aniž by vás extrém­ně roz­pty­lo­val od har­mo­nie, kte­rou zahra­da umí a měla by dávat. Osob­ně bych ho šou­pl někam hez­ky do zele­ně, aby se mi neo­mr­zel. (smích). A nej­vět­ší nešva­ry? Pro mě je to nekon­cepč­nost. Tedy osa­zo­vá­ní zahra­dy bez plá­nu cel­ku. Tako­vé plá­no­vá­ní začí­ná tím, že si celá rodi­na sed­ne ke sto­lu a důklad­ně si poho­vo­ří o tom, co by kaž­dý z čle­nů rodi­ny rád v zahra­dě našel, a kon­čí tím, že se do zahrad­nic­tví vydá­vá­te s nákup­ním lis­tem toho, co chce­te do zahra­dy poří­dit s při­hléd­nu­tím nejen k sezon­ní pro­měn­li­vos­ti, ale také k vlh­kost­ním a svě­tel­ným pod­mín­kám, kte­rý­mi loka­li­ta vaší zahra­dy disponuje.