V kaž­dém hrdi­no­vi vaší kni­hy se pro­je­vu­jí něja­cí „démo­ni“. Měla jste jako dítě také nějaké?
Samo­zřej­mě, mno­ho. Někte­ré z nich jsem pou­ži­la do kni­hy. Napří­klad jsem nemoh­la spát jin­de než doma. Bála jsem se, že když usnou rodi­če a já budu stá­le vzhů­ru, budu vzhů­ru snad jedi­ná na svě­tě. Byla jsem tlus­té dítě, neši­kov­né a neob­rat­né v kolek­ti­vu. A tak dále. 

Mají tře­ba někte­ří z nich předob­raz v dětech, kte­ré zná­te nebo jste sama dří­ve znala?
Jak už jsem napsa­la, něco mají ze mě, něco je vymyš­le­né a jed­na posta­va je inspi­ro­vá­na mým býva­lým přítelem. 

Když si vzpo­me­nu na své dět­ství, urči­tě jsem byl také div­né dítě. Ale­spoň jsem si před­sta­vo­val, že se tak na mě jiné děti díva­jí. Jak vel­kou roli v živo­tě dítě­te pod­le vás hra­jí jeho vlast­ní představy?
To asi zále­ží dítě od dítě­te. Ale jis­tě že vlast­ní před­sta­vy, ať už v dět­ském, či dospě­lém věku, můžou mít v živo­tě vel­ký význam. 

Ale zase, jako div­né dítě se mys­lím cítí sko­ro kaž­dý, ale­spoň někdy, a čas­to ani div­ný není.

Je tedy důle­ži­té svo­je před­sta­vy kro­tit? Nebo se nao­pak sna­žit s kama­rá­dy mluvit? 
To já oprav­du nevím. Asi je dob­ré obo­jí a roz­hod­ně je super, když máte něko­ho, komu to může­te říct a kdo vás ale­spoň poslou­chá, nebo vám dokon­ce poradí.
Vzpo­mí­nám si na děti, kte­ré jsem kolem sebe vní­ma­la jako nor­mál­ní, mož­ná i teh­dej­ší hvězdy. Vládly kolek­ti­vům a tak. Ale dnes mi vět­ši­nou moc úspěš­né nepřipadají.

Mys­lí­te si, že těž­ší dět­ství může tře­ba před­zna­me­nat vět­ší úspě­chy v živo­tě, nebo se to tak vůbec nedá říct?
Asi bych to úpl­ně nezo­bec­ňo­va­la. A taky je otáz­ka, co zna­me­ná úspěch v živo­tě. Mys­lím si, že ti div­něj­ší z nás jsou mož­ná méně šťast­ní. Ale zase, jako div­né dítě se mys­lím cítí sko­ro kaž­dý, ale­spoň někdy, a čas­to ani div­ný není — a to už jsme zas u těch představ. 

Člo­vě­ka nefor­mu­jí jen kama­rá­di, ale zásad­ní roli hra­je i rodi­na. I to je z vaší nové kni­hy patr­né. Doká­že rodi­na své dítě ochrá­nit před jeho „démo­ny“, pří­pad­ně jaký má pod­le vás vliv, jak důle­ži­tá je? Baví­me se o době, kdy si navíc děti s rodi­či čas­to moc nerozumějí.
Rodi­na doká­že lec­cos, ale, jak ostat­ně píšu ve svých kni­hách pořád doko­la, i když člo­věk dělá, co může, málo­kdy oprav­du tomu dru­hé­mu rozu­mí a málo­kdo chce ostat­ní poslou­chat a pochopit.
A co se týká doby, mám pocit, že tře­ba já jako rodič jsem si se svou dce­rou blíž, než byli moji rodi­če se mnou, když jsem byla dítě. A mys­lím si, že je to tak obec­ně, že nová, dej­me tomu mla­dá gene­ra­ce rodi­čů s těmi vzta­hy a emo­ce­mi umí lépe pracovat. 

Já si taky mys­lím, že se vzta­hy dítě — rodi­če snad lep­ší. Mys­lí­te si, že je důle­ži­té, aby člo­věk na své dět­ství neza­po­mí­nal? Mohl by pak vyu­žít dob­ře i své „zku­še­nos­ti“?
Jis­tě že je to fajn. 

A z toho vše­ho vyplý­vá mož­ná hlav­ní otáz­ka, kte­rou řeší­me v Hos­tu i v rám­ci mar­ke­tingu: Když se baví­me o kni­ze Klub div­ných dětí, mlu­ví­me z vaše­ho pohle­du o kni­ze pro děti, nebo pro dospělé?
Je to pře­de­vším kni­ha pro děti, psa­la jsem ji pro­to, aby dět­ští čte­ná­ři vidě­li, že nejsou sami „div­ní“ a že mož­ná nejsou vůbec div­ní. A že i kdy­by byli, tak to není nic špat­né­ho. Ale čím dál víc mám pocit, že kni­ha je vlast­ně i pro rodi­če. Aby tře­ba tro­chu víc poro­zu­mě­li svým div­ným dětem. 

Kni­hu při­ve­ze­me už do Pra­hy do DOXu. Těší­te se tam?
Hod­ně se těším, pro­to­že ji tam popr­vé uvi­dím naži­vo a to je vždyc­ky skvě­lý pocit.
Samo­zřej­mě z ní budu číst. Kdo tam ale při­jde a kni­hu si kou­pí, dosta­ne k ní i Div­ný oma­lo­ván­ky, což je tako­vá super a tro­chu div­ná věc, kte­rou vymys­lel náš gra­fik Mar­tin Pecina. 

Setkej­te se s Petrou Sou­ku­po­vou a dal­ší­mi čes­ký­mi auto­ry už tuto sobo­tu v DOXu na akci Čes­ká vlna. Vstu­pen­ky jsou k dostá­ní zde.