Můžeš nám v krátkosti představit tři hlavní hrdiny — a prozradit, proč sis je vybral?

V prv­ní povíd­ce vyprá­vím pří­běh zatče­ní, pla­ho­če­ní se po kon­cen­t­rač­ních tábo­rech a smr­ti malí­ře a spi­so­va­te­le Jose­fa Čap­ka a o úsi­lí jeho man­žel­ky Jar­mi­ly jej z těch trýzni­vých pod­mí­nek vysvo­bo­dit. Proč jsem si vybral prá­vě „Peču“? Zají­ma­lo mě, čím tenhle nobles­ní a málo­mluv­ný tvůr­ce musel pro­jít. Také jsem na Vyso­či­ně ješ­tě poznal svěd­ky Čap­ko­va zatče­ní gesta­pem a mohl s nimi celou udá­lost rekon­stru­o­vat. A pak se mi díky Čap­ko­vě rodi­ně dosta­ly do ruky dosud nezná­mé doku­men­ty svěd­čí­cí o vytr­va­lém a neú­nav­ném úsi­lí Čap­ko­vy man­žel­ky zachrá­nit „Peču“ — její dopi­sy nacis­tic­kým pohla­vá­rům do Ber­lí­na, shá­ně­ní potra­vin a hle­dá­ní mož­nos­tí, jak man­že­la vyre­kla­mo­vat z pek­la, jsou sil­ným svě­dec­tvím o věrnosti.

Dru­há povíd­ka při­bli­žu­je dra­ma­tic­kou život­ní ces­tu čes­ko­slo­ven­ské­ho para­šu­tis­ty Vla­di­mí­ra Hauptvo­ge­la, vysa­ze­né­ho do pro­tek­to­rá­tu v rám­ci parasku­pi­ny CHALK o Veli­ko­no­cích roku 1944. Ten pří­běh mě od mlá­dí veli­ce zají­mal, nejen pro Hauptvo­ge­lo­vu srd­na­tou a bojov­nou pova­hu, doslo­va až do posled­ní­ho dechu, ale také pro sta­teč­nost řady rodin s malý­mi dět­mi, kte­ré našim vojá­kům vel­ko­ry­se pomá­ha­ly a zapla­ti­ly za to životem. 

Hlav­ní akté­ři tře­tí čás­ti jsou vlast­ně dva. Jose­fi­na Napra­vi­lo­vá, za vál­ky man­žel­ka ředi­te­le ban­ky, kte­rá nalez­la smy­sl své­ho živo­ta v pomá­há­ní dru­hým; a Vác­lav Hanf, zavle­če­né lidic­ké dítě, kte­ré­mu život zachrá­ni­ly sest­ry při selek­ci a kte­ré­ho po vál­ce u Sal­cbur­ku v jed­nom tábo­ře našla prá­vě paní Napra­vi­lo­vá. Oba jsem poznal osob­ně a měl mož­nost bez­pro­střed­ní­ho vhle­du do jejich životů. 

Loni to byla hlavně velká osobní selhání, která jsi mapoval. Dnes píšeš o lidech, kteří neselhali. Co ty tři povídky spojuje a co jsi hledal tentokrát?

Ono to tak čer­no­bí­lé není. Tře­ba život­ní pří­běh Jose­fi­ny Napra­vi­lo­vé — vždyť to byla panič­ka z vyš­ších pro­tek­to­rát­ních kru­hů, za vál­ky ved­la poho­dl­ný život, luxus­ní byt, hony a dosti­hy. Jen­že postup­ně si zača­la uvě­do­mo­vat, že tohle není její „úděl“, a hle­da­la, co by dalo její­mu živo­tu i v té pro­tek­to­rát­ní tmě hlub­ší dimen­zi. Také v Čap­ko­vě pří­pa­dě vyvstá­va­jí váž­né otáz­ky — tře­ba kam až je mož­né zajít při sna­ze zachrá­nit bliž­ní­mu život. Zají­ma­jí mě pří­běhy, ve kte­rých člo­věk boju­je se zlem, s idi­o­cií a zupác­tvím, je při­tla­čen ke zdi, poci­ťu­je opuš­tě­nost, bez­moc a úspěš­ně či neú­spěš­ně odo­lá­vá poku­še­ní. To je patr­ně jeden ze svor­ní­ků téhle, před­chá­ze­jí­cí a snad i budou­cí knížky. 

Řekl bych, že používáš vlastně takový neotřelý žánr, dokumentární povídku. Jak jsi na něj přišel? A máš v plánu ještě další pokračování?

Je to můj způ­sob repor­táž­ní­ho ohle­dá­vá­ní rea­li­ty (nej­lé­pe v kom­bi­na­ci archiv­ní­ho bádá­ní, pamět­nic­kých svě­dec­tví a pát­rá­ní v teré­nu), kte­rý jsem začal ponej­prv „osed­lá­vat“ v kníž­kách vzpo­mí­nek poli­tic­kých věz­ňů Anto­ní­na Brad­ny a Jose­fa Svo­bo­dy a násled­ně v kniž­ním por­trétu fará­ře Jose­fa Toufara. 

Čur­da a Čapek budou mít své kniž­ní pokra­čo­vá­ní — v pří­bě­zích bez­pro­střed­ně pová­leč­ných a z pade­sá­tých let, v kni­ze s pra­cov­ním názvem Buď při­pra­ven k udá­ní.

Využíváš tedy i svých dlouholetých zkušeností z novinářského prostředí?

Zce­la urči­tě. Měl jsem mož­nost v deva­de­sá­tých letech, kdy jsem pra­co­val v novi­nách a poté v Čes­kém roz­hla­se, natá­čet a přá­te­lit se s teh­dy žijí­cí­mi pamět­ní­ky a akté­ry II. a III. odbo­je, svěd­ky holo­kaus­tu, let­ci RAF, doží­va­jí­cí­mi pří­sluš­ní­ky wehr­mach­tu, oběť­mi kolek­ti­vi­za­ce a dal­ší­mi. Teď se k řadě jejich pří­bě­hů mohu vrá­tit a ješ­tě důklad­ně­ji je ucho­pit. V tex­tech nebo ve zvu­ku, v pra­vi­del­ném pod­cas­tu na Aktuálně.cz.

Buď připraven k udání. To zní děsivě. To je tedy ta „snad budoucí kniha“?

Jed­nou z jejích kapi­tol je pří­běh z Vyso­či­ny z roku 1956, kdy pio­ný­ři uda­li své­ho uči­te­le nábo­žen­ství, kte­rý je o vyu­čo­va­cí hodi­ně požá­dal, ať z krků sun­da­jí rudé šát­ky. Pří­pa­du se cho­pi­la StB a kněz puto­val do kri­mi­ná­lu a násled­ně do dolů. 

Jaký jsi měl „spisovatelský“ rok?

Po špi­tá­lech a archi­vech. V podiv­né kom­bi­na­ci zápa­su o tělo a o minu­lost. Násle­dek půl­sto­le­té­ho pobý­vá­ní na světě? 

A jak se ti daří v babím létě, chystáš uvedení knihy nebo nějaké návštěvy veletrhů? Něco dalšího?

Chys­tá­me spo­lu uve­de­ní kni­hy na veletr­hu v Havlíč­ko­vě Bro­dě a poté v Pra­ze. Též v Pol­sku, kde mi vychá­ze­jí dvě kni­hy, Čur­da z Hlí­ny a Jíz­da na skle, by se měla usku­teč­nit řada čte­ní, ale co já vím, jak nás (ne)zavalí dru­há vlna pan­de­mie? Čín­ská nemoc snad ale neza­brá­ní tomu, aby reži­sér Roman Váv­ra dokon­čil pod­le mých dvou scé­ná­řů pro Čes­kou tele­vi­zi dva doku­men­ty, kte­ré se věnu­jí naší armá­dě v pade­sá­tých letech a na pře­lo­mu roku 1989/1990, kte­ré se mají na pod­zim vysílat.