Odkud se vzal nápad na knihu o ADHD? Čím se vaše kniha liší od „life hackových“ publikací, které radí, jak ADHD zvládat?
KK: Když mi bylo dvaačtyřicet, skončila jsem po sérii panických atak a tetanii u psychiatričky. Čekala jsem diagnózu spojenou s depresemi, které se mi vracejí už od puberty. Psychiatrička mi po dvou hodinách řekla, že deprese a úzkosti samozřejmě ano, ale že ty evidentně nasedají na neřešené a nediagnostikované ADHD. „Já? Mí dva synové mají ADHD, ale já přece…“ a už to jelo, zpětně se mi díky té diagnóze vysvětlil celý můj život. I to je možná podstata toho, co odlišuje Roztěkané od jiných knih na tohle téma: je to kniha napsaná z žité zkušenosti, v tom je autentická, nejenom mým příběhem, ale i příběhy dalších žen, se kterými jsem mluvila. Jana tuhle moji linku doplnila o rešerše a výzkumy, což je druhý pilíř knihy. Nejde jen o to sdílet, v čem to mají pozdě diagnostikované ženy složité a jaké to je, žít s ADHD, když nevíte, že máte ADHD. Ale také ukázat, že nejsme rozbité, že si nevymýšlíme, nezveličujeme to, že nejsme líné nebo nesoustředěné jen pro nedostatek disciplíny, ale že to má svoje biologické, genetické, chemické a taky kulturní a sociální opodstatnění.
Hlavní plus té knihy vidím v tom, jak nasvěcuje souvislost neurodivergence a patriarchátu. Pro nás je to dvojí znevýhodnění. Naše mozky fungují jinak, ale kdybychom nebyly ženy, žilo by se nám s těmi jinými mozky lépe. Nikdo by totiž neočekával, že zasvětíme život péči o druhé, že budeme tiché, slušné, hodné, poslušné a přizpůsobivé, že budeme maminky na plný úvazek a najdeme se v tom, že budeme spokojené s málem nebo klidem domácnosti, že budeme s radostí bydlenkovat a udržovat teplo rodinného krbu. Velmi zjednodušeně řečeno: naše mozky nemají od přírody dostatek dopaminu. Vždycky budeme bažit po činnostech, které nám ten dopamin dodají. A to prostě sezení na obrubě pískoviště ani ohřívání večeře pro rodinu není…
JS: U mě to bylo podobné jako u Kláry. Když mi došlo, že za moje trable může diagnóza, napadlo mě, že by tohle mohla řešit spousta dalších žen, které vůbec netuší, že mohou mít ADHD. Založila jsem facebookovou skupinu výhradně pro ženy s podezřením na tuhle diagnózu.
Jaké bylo psát knihu ve dvou? Kniha navíc vznikla velmi rychle, je to tak?
KK: Napsaly jsme ji během tří čtyř měsíců, po večerech, při normální práci a rodině, s neurodivergentními dětmi za zády a každá s dalšími rozjetými projekty k tomu. Což je ale pro lidi s ADHD typické. Jen už není úplně typické, že to fakt dotáhnete do konce, že to doděláte. V tom nám pomohlo, že jsme dvě. Když prokrastinovala jedna, druhá ji nakopávala a naopak. Navíc jsme si skoro každý večer vyměňovaly kusy textu nebo rozezlené, vzteklé a zoufalé výkřiky na chatu, když jsme vyzkoumaly něco, co bylo zvlášť bolestné. Čím dál jsme psaly, tím víc v nás rostl ten vztek: je to strašně nespravedlivé.
Posloucháš ženy, které ti vypráví, jak je patriarchát připravil o kus života, protože po nich okolí požadovalo, aby byly někým, kým nejsou, aby dělaly něco, co jde bytostně proti nim, jak utrpěl jejich vztah k dětem, jak se jim rozpadly vztahy, jak melou z posledního. A ty vidíš, že jsou to všechno nesmírně silné a kreativní ženy. Jen prostě mají od mala ADHD a dvacet nebo třicet let s ním žijí, aniž by to tušily. Když se pak stanou matkami, propadnou se často na dno, jejich kompenzační mechanismy nefungují, vyhoří.
Ženy s nediagnostikovaným ADHD mají obecně až šestinásobně vyšší riziko rozvoje depresí, po porodu se tohle číslo ještě zdvojnásobí, takže poporodními depresemi trpí opravdu skoro každá neurodivergentní žena. To je něco, co vám vzhledem k tomu, jak genderovaná je medicína, neřekne ani váš terapeut, ani váš gynekolog, ani vaše porodní asistentka. Ti všichni mají pocit, že ADHD je diagnóza pro zlobivé chlapečky. A málo z nich sleduje trendy v medicíně a ve výzkumu, aby jim došlo, že ta zhroucená žena před nimi není jen zmatená ze svojí nové role matky, ale že je třeba kvalifikovaně zasáhnout, aby neskončila v nemocnici nebo po suicidní epizodě na psychiatrii. Ty propady hodně souvisí s hormony. A když to víte, dokážete si uvědomit, že extrémně zlá depresivní ataka tu není navždy, ale že stačí přežít třeba jen začátek menstruace.
JS: Mně se moc líbilo, jak jsme se s Klárou vyloženě doplňovaly – její dar slova a moje rýpání se ve výzkumech a hledání, jak to teda vlastně je, dávají knize zajímavost i hloubku. Připadalo mi, že když byla chvíli Klára na „mrtvém“ bodě, já jsem přišla s nějakým novým vhledem, a naopak když jsem se neuměla pohnout já, ona do toho vnesla svěží vítr. Zkrátka i v tom textu mi přišlo, že jsme se doplňovaly tak nějak horizontálně i vertikálně. A to naštvání při poslouchání těžkých příběhů, to potvrzuji, byl to motor.
O ADHD jste v poslední době poskytly několik rozhovorů, jistě se ještě v souvislosti s vydáním knihy v mediálním prostoru objevíte – díky tomu jste si určitě ještě ujasnily, co z knihy budete akcentovat, takže co vám teď aktuálně připadá jako opravdu nejdůležitější nebo vám s odstupem času připadá nejpodstatnější? A je něco, co byste teď do knihy přidaly?
KK: Mně připadá podstatný důraz na souběh patriarchátu a neurodivergence, jak kruté to může být. V téhle souvislosti jsme narazily i na souběh neurodivergence, patriarchátu a kapitalismu, což je něco, co jsme blíž nezkoumaly, a mohly jsme.
Pak mi přijde podstatný jeden moment, na který jsme přišly s Janou přes výzkum evolučního chování: dřív byla neurodivergence velmi pravděpodobně evoluční výhodou. Naši předkové zřejmě objevovali nová loviště, nové kontinenty, vynálezy a inovace právě díky lidem s poruchou pozornosti, které nedostatek dopaminu neustále žene vpřed něco zkoumat a vymýšlet, jsou hyperaktivní a mají koncentrované hyperfokusy.
Další pilíř knihy je možná takový trochu „měkký“, ale umím si představit, že mnohým čtenářům a čtenářkám bude připadat užitečný: kapitoly jsme doplnily mezikapitolami, kde citujeme samotné ženy s ADHD, které radí a sdílí své zkušenosti, a někdy je to docela vtipné a někdy „jen“ trefné. Možná si hodně lidí díky těmhle koncentrovaným přímým řečem lépe představí, jak nám je, spíš než podle těch výzkumů.
JS: Přeji si, aby kniha přinášela pocit „nejsem v tom sama“. A taky pomáhala rozvíjet soucit se sebou. Skrze zachycené příběhy je možné nahlédnout na ten svůj a uvidět, že být ženou a mít ADHD není v naší společnosti nic snadného k žití. Jasně, vždycky na tom může být někdo hůř. Typicky si představíme třeba člověka s tělesným postižením – myslím ale, že se nám podařilo v knize zachytit, že i když něco není vidět, může to v kombinaci se společenským nastavením, kde se akcentuje tlak na výkon, nadělat paseku.
Narážely jste během psaní na nějaké aha momenty? Čeho se týkaly?
KK: Každou chvíli. Snažily jsme se v první kapitole přinést všechny souvislosti a komorbidity spojené s ADHD, spoustu jich máme, spoustu jich známe, protože je má třeba někdo v okolí, protože jsme o nich četly a obecně se o nich ví. Třeba jak souvisí ADHD s hypersenzitivitou, dyspraxií, poruchami příjmu potravy nebo se sklonem k závislostem, to všechno jsme věděly předem. Ale pak se začaly objevovat v různých výzkumech další takové věci: ADHD souvisí třeba i s kloubní hypermobilitou, migrénami, tinitem. Na kulturní rovině třeba s impostor syndromem, tohle zkoumat byl velký aha moment pro mě osobně, protože mám impostor syndrom strašně silně rozvinutý a těžko se mi reflektuje. I teď mám pocit, že se mi povedlo napsat knihu omylem, náhodou a jen díky okolnostem nebo Janě nebo vlídnosti Hosta…
JS: Tak teď se musím smát. Impostor syndrom je něco, co se mi přesně teď, v době vydání knihy, násobí. Nebýt Kláry, Hosta, milionu jiných okolností, určitě bych nic takového nezvládla. A stejně tomu pořád nevěřím. Můj asi největší aha moment byl při zkoumání souvislosti ADHD a traumatu. V poslední době je populární názor doktora Gabora Matého, který vysvětluje trauma jako zásadní podmínku vzniku ADHD. Po bližším prozkoumání prací jiného odborníka doktora Russella Barkleyho a jeho kolegů a kolegyň specializovaných na ADHD jsem konečně zjistila, jak to vlastně je, napsala to do knihy a mohla jít v klidu spát. Taky mě překvapila souvislost generalizované hypermobility s ADHD, o čemž v knize také píšeme.
Vnímáte svoje ADHD po napsání knihy jinak než dřív?
KK: Ano, určitě. Mě psaní knihy a noření se do těch výzkumů a témat strašně moc posunulo. V roce 2021 jsem dostala diagnózu. Přestože jsem toho po získání diagnózy hodně načetla, řešila medikaci, jestli do ní jít, nebo ne, posouvala se ve zkoumání ADHD u svých dětí, řešila hypersenzitivitu a podobně, až psaní knihy v roce 2024 mi pomohlo přijmout diagnózu, nestydět se za ni, nemít pocit, že je nemístné o ní mluvit. Přestala jsem mít do značné míry pocit, že se na tu diagnózu vymlouvám, hlas v mojí hlavě přestal šeptat Jen se málo snažíš, zapomeň na diagnózu a makej, to přetlačíš… Díky tomu, co všechno jsem kvůli psaní knihy načetla, jsem sama na sebe laskavější. Ne tak, jak bych potřebovala, ale mnohem víc, než jsem dřív byla. Ostatně laskavost nabízíme v knize jako lék celé společnosti – buďte laskaví nejenom k nám, ale ke komukoli s jakoukoli odlišností, nechodíte v cizích botách, tak nesuďte, nerozdávejte nevyžádané rady, nesnažte se nás otužovat, prostě jen s laskavostí přijímejte to, jací jsme.
JS: Ano, znalosti o konceptu neurodivergence, který nechápe ADHD jako poruchu, ale jako vrozené jiné fungování mozku, mi pomohlo a pomáhá přistupovat k sobě i k dětem, které také mají ADHD, s mnohem větším pochopením a soucitem.
