Prožijeme-li něco, ať už je to cokoli, získáváme nezadatelné právo o tom napsat. Neexistuje částečná pravda. Pokud totiž svou zkušenost nevylíčím beze zbytku, se vším všudy, přispěji k zastírání reality, v níž žijí ženy, a podpořím svět, v němž dominují muži.
Tato premisa, z níž Annie Ernauxová vychází, jí dává na jedné straně právo popsat do nejmenších detailů ponížení, které zažívá v Paměti dívky, právo legitimizovat lehkou povýšenost ve vztahu s chlapcem o třicet let mladším v novele Mladík a omlouvat krvavé scény v Události, ve které líčí svůj pokoutný potrat v době, kdy byly potraty ve Francii ještě zakázané. Zároveň ji ale zavazuje — k tomu, aby byla maximálně pravdivá k sobě i ke čtenářům, nic nezamlčovala a trýznivě popisně předávala dál vlastní nepřibarvenou zkušenost. Zkušenost ženy narozené v roce 1940 ve Francii, ženy z chudých poměrů, ženy inteligentní, sečtělé, ale vystavené ponižujícím společenským tlakům, očekáváním i zvůli. Tento závazek prostupuje všemi třemi příběhy, které nedávno vyšly v nakladatelství Host.
Paměť dívky, Mladík i Událost jsou deníkově pravdivé, ve své autobiografičnosti autentické, přitom všeplatné, téměř etnografické. Prostě říkají, jaké to bylo, být dospívající dívkou ve Francii v roce 1958 a přijít o panenství na táboře se starším vedoucím, jaké bylo o pět let později na univerzitě hledat andělíčkářku a doprošovat se u doktorů, jaké být milenkou dvacetiletého mladíka na konci milénia. Dokumentárnost stylu Annie Ernauxové je fascinující v tom, jak je autorka působivá: jedinkrát nevyřkne omluvu nebo pochybnosti v případě potratu či vztahu s mladým studentem, píše rozhodně, přitom se všechna tíže situací, které z nadhledu popisuje, vtiskává hluboko do mysli a mísí se se zkušenostmi čtenářů a zejména čtenářek.
Ernauxová o sobě píše s odstupem, jako by vystoupila ze svého těla a bez sentimentu vyjmenovávala, co vidí, cítí, co cítila. Její metoda vede i skrze reálie, jména ulic a lidí (nebo jejich iniciály), názvy písní, které v roce, kdy se události odehrávají, zněly v rádiu, názvy knih, jež četla, a filmů, na které chodila do kina. V den, kdy potratila, viděla Křižník Potěmkin.
Všechny tři texty působí také jako svého druhu obžaloba patriarchátu: Paměť dívky ukazuje, co znamenalo přijít o panenství v prostředí, které si nárokuje ženské tělo jako věc a sex jako zářez na pažbě. Z Mladíka je cítit opovržení společnosti: zatímco muži po padesátce se s dvacetiletými dívkami, jež by mohly být jejich dcerami, ukazují na veřejnosti běžně, naopak to bylo a stále je vnímané jako cosi nepřijatelného a nepřirozeného. Událost pak, jako nejsugestivnější z textů, připomíná, že trápení nechtěně těhotných žen nezmizelo s legalizací potratů — jako by právo na potrat i dnes bylo hanbou žen, které selhaly, a jejich doživotním cejchem. Mnohem drastičtější než samotný potrat je v případě Události právě pocit bezvýchodnosti, osamění a bezmoci z vyhýbavosti lékařů. Navíc umocněný vědomím, že — podobně jako alkoholismus — je nechtěné těhotenství stigmatem chudých. Annie Ernauxová se jako první ve své rodině z chudoby vymanila, byla přijata ke studiu na vysoké škole a stát se svobodnou matkou před dokončením univerzity by znamenalo vrátit se zpět do světa, z něhož uprchla. Noc, kdy konečně potratila, bude každoročně slavit jako znovuzrození. A zase stačí prosté konstatování: „Noc z 20. na 21. ledna jsem celé roky považovala za narozeniny.“ Cosi v rytmu jejího textu, nezaujatého popisu, lehkého, až chladného odstupu paradoxně dodává jejím větám větší sílu, než kdyby kypěly emotivními výrazy: „Chvílemi se při psaní musím bránit sentimentálním projevům hněvu nebo trápení. V tomto textu se chci vyvarovat toho, čeho jsem se v té době, ve skutečném životě, nedopouštěla, nebo jen málo: křiku a pláče. Chci pouze co nejvěrněji zprostředkovat pocit klidného proudu neštěstí, který ve mně spustila otázka lékárnice nebo pohled na kartáč na vlasy vedle umyvadla, v němž plave sonda…“
A ještě jedna věc je (alespoň pro mě) v knihách Annie Ernauxové podstatná, i když ji často nedokážu vystopovat za konkrétními výrazy či větami, cítím ji a působí na mě přes všechny ty zlé události povzbudivě. Její hrdost.
