Jak se zrodil nápad na tento knižní soubor?
Loni jsem redigoval esejistickou knihu pražské architektky a urbanistky Anny B. Háblové, která shodou okolností také píše poezii. Patří k mladším ročníkům a při komunikaci o místech a jejich duši — právě o tom její kniha je — vyšlo najevo, že o existenci legendárních Melancholických procházek nemá potuchy. Jako patriot jsem jí chtěl sbírku darovat či nějak zprostředkovat, samozřejmě ne tu svoji. Zabrousil jsem na stránky antikvariátů, ale šokovalo mne, že Blatného poezie je, jak se kdysi říkalo, zcela „úzkoprofilové zboží“. Napadlo mne tedy, že by bylo pěkné k jeho kulatinám znova vydat nedostupné Melancholické procházky, třeba jako technologicky dokonalý reprint někdejšího melantrišského vydání. Od začátku mi ale bylo jasné, že to nepůjde bez účasti kolegy Martina Reinera, spisovatele, nakladatele, znalce a propagátora Blatného poezie, autora románu Básník a tak dále. Vysypal jsem mu to hned za tepla na loňském vánočním večírku Hosta, zpívala nám do toho Nikola Mucha, vůbec jsme se neslyšeli, ale okamžitě si náramně rozuměli. Martin je, myšleno v dobrém, megaloman a bez zaváhání navrhl udělat knižní set ze všech řadových sbírek, které zde Blatnému vyšly před útěkem do Anglie.

V jaké úpravě knihy vycházejí a proč?
Do přítomné podoby je oblékl typograf Martin Pecina a myslím, že mu tato zakázka mimořádně svědčila. Původně jsme zamýšleli předložit opulentní vydání v kartonovém boxu a v poloplátěné vazbě, ale z různých důvodů je to nakonec spíš vydání stylové, řekněme „vydání pro jednadvacáté století“. Ty sbírky vypadají tak, jak by mohly vypadat, kdyby je autor napsal a vydal dnes. A to je, věřím, dobře. Je lépe, když knihy poezie mají spíše skromnou a uživatelsky přívětivou tvář a neskončí v knihovně v kategorii „pěkné hřbety“. Náš typograf si přál, aby svazky výtvarně doprovázely práce Luboše Jarcovjáka, což je shodou okolností můj starší kamarád ze Zlína. Po letech jsem jej navštívil v jeho ateliéru v Šarovech u Zlína a strávili jsme nad výběrem grafik, kreseb a obrazů krásně melancholické sobotní odpoledne. Tyhle nečekané, vyloženě osobní zisky jsou pro mne na cestách ke knize vždy tím nejcennějším. A určitě také vědomí toho, kolik lidí musí spojit své síly a zabrat, aby i něco tak neokázalého, jako jsou čtyři svazky poezie, spatřily světlo světa. Zde chci vyzdvihnout úlohu redaktorky Olgy Trávníčkové, která verše dle původních vydání znova přehlédla a edičně ošetřila. A samozřejmě všechny donátory, bez kterých by takový projekt vůbec nebyl myslitelný.

Ty sbírky vypadají tak, jak by mohly vypadat, kdyby je autor napsal a vydal dnes.

Co pro tebe osobně znamená dílo tohoto básníka, který se narodil před sto lety?
Jak to říct. Nevyrostl jsem na jeho poezii, ale časem mi došlo, že vedle něj jsou zkrátka všichni „jen básníci“. Když čtu například některé kusy ze Starých bydlišť, chce se mi explodovat. Z té krásy, i oné věčné, závratné záhady, jak je možné, že většina veršů leží v těch pověstných „krátkých řádcích“ jen jako další a další psané definice, které nikdy nevyklíčí. Jiné se však okamžitě zázračně vtělují. A víc než to. Mohou být reálně existujícím světem, který nám otevírá dveře, zve nás, lze do něj vejít a okoušet ho všemi smysly. A víc než to! Okoušet ho smysly tajemně oslavenými. Mimochodem legendární Blatného Melancholické procházky nejsou ve své podstatě bedekrem Brna, ale univerzální mapou nostalgie a míjení, čímsi jako Májem onoho industriálního, stále ještě doutnajícího dvacátého století. Básníky Karla Křepelku nebo pana Rotrekla si zde pod Špilberkem můžeme celebrovat sami, ale Blatný je v mnohém cennější. Proto si ho dnes tak žárlivě střeží i pod Vyšehradem, to se dá pochopit. Nebylo to vždy. Kritik Miloš Dvořák si v době po vydání sbírky neodpustil špílec, že je to sice všecko pěkné, ale „Brno není Praha a Blatný není Seifert“. Tak to opravdu ne. Naštěstí. Svět by byl daleko šedivější. Chce se mi věřit, že by byl bledší i bez těchto našich čtyř pestrých a sličných knížek.