Petra Dvořáková je spisovatelka a scenáristka. Napsala několik knih pro dospělé i dětské čtenáře (Julie mezi slovy, Flouk a Líla, Proměněné sny, Sítě), za které získala různé literární ceny (Magnesia Litera, Zlatá stuha). Pro Českou televizi připravuje scénáře k pořadům pro děti a mládež, například k Planetě Yó. Pro Český rozhlas napsala rozhlasové cykly Hajaja. Florbal miluje, občas ho sama hraje a ve volném čase chodí fandit svým dvěma synům, kteří jsou registrovanými hráči.
Vyšlo Vám už pět knih pro děti i dospělé, psala jste o ledasčem, ale inspirace florbalem je dost nečekaná; jak se to přihodilo?
Ač se to nezdá, tak florbal patří k mému životu už téměř šest let. Tenkrát ho začali hrát mí synové, nejdřív amatérsky, teď už za TJ Znojmo. Jako máma jsem jim občas chodila fandit na zápasy a postupně mě tenhle sport úplně pohltil. To už se vám potom příběh v hlavě narodí sám.
Někteří nakladatelé na své knihy píšou „pro čtenáře od sedmi do sta let“. Komu je vlastně určeno Vaše vyprávění?
Já bych to nerada nějak ohraničovala. Hlavním hrdinům v mé knize je patnáct, šestnáct a právě nastoupili na střední školu. To může být vodítkem, jaké věkové kategorii je kniha určena. Myslím, že takový příběh zvládne přečíst třeba i dvanáctileté dítě, které díky tomu tak trochu nakoukne do světa „těch starších“, ale četla jsem z ní i sedmnáctiletým a osmnáctiletým a i ty to pořád ještě bavilo. Takže bych jednoduše řekla, že je to knížka pro náctileté holky a kluky.
Sport je přece taky trochu droga. A florbal obzvlášť!
Kdybyste měla srovnat florbal a jiné atraktivní kolektivní sporty, v čem je jeho jedinečnost?
Určitě se mi líbí, že ho hrají holky i kluci. Třeba dívčích fotbalových klubů je strašně málo, ale florbalistky máte skoro všude. Florbal tak vlastně vytváří bezva spojku mezi dívčím a klučičím světem. A taky se mi zdá, že florbal už není jen sport, ale v něčem se stává i životním stylem. Mohla bych říct ještě spoustu jiných věcí, v čem se mi líbí, ale stejně: nejvíc pochopíte, když se půjdete podívat na florbalový zápas nebo si florbal rovnou zahrajte. Ručím vám za to, že se nudit nebudete.
A Vy sama jste si někdy florbal zahrála?
Jistě! Vzniklo to tak, že synové chodili hrát kromě svého klubu ještě o nedělích s kamarády. Jednu dobu jim chyběl hráč, tak mě vzali do party. Sice to nebyl žádný med a moc mi to nešlo, ale o to víc jsme si já i kluci užili, když jsem dala první gól.
Zaujal mě název knihy, je trochu provokativní, že?
On tu hlášku Každý má svou lajnu používá můj mladší syn, když se čas od času u nás doma sejdou kluci a debatují o florbalu. Když pak došlo na to, jak se bude má kniha jmenovat, Vítek z legrace navrhl, ať se jmenuje Každý má svou lajnu. A nakonec jsem si řekla proč ne. Ve florbalu se staví lajny, posíláte míček po lajně a navíc — sport je přece taky trochu droga. A florbal obzvlášť!
