Být jiný není žádná sranda. Anne Bea o tom ví svoje.

Nej­lep­ší nor­ská kni­ha pro děti roku 2014: pro Vál­ku pro­ti super­krá­vám hla­so­va­lo 10 000 nor­ských dětí, což autor­ce zajis­ti­lo cenu za nej­lep­ší dět­skou kni­hu nor­ské­ho knih­ku­pec­ké­ho řetěz­ce ARK

Cena Bar­nas bok­pris 2015: o vítě­zi roz­hod­li žáci pátých, šestých a sed­mých tříd

nor­ský best­seller: dru­hé mís­to v pro­dej­nos­ti dět­ských knih před Váno­ci 2014

pro­da­ná prá­va: ČR, Švéd­sko, Dán­sko, Němec­ko, Fran­cie, Nizo­zem­sko, Ukrajina

25 000 pro­da­ných knih v Norsku

Anotace

Seznam­te se s Anne Beou – je jí dva­náct, umí skvě­le počí­tat, má vyni­ka­jí­cí smy­sl pro humor. A záro­veň je ze všech sed­má­ků sko­ro nejmíň oblí­be­ná. Albín­ka s bílý­mi vla­sy, ble­dou ple­tí a špat­ným zra­kem mezi ostat­ní zkrát­ka neza­pa­dá. Nejen­že v jed­nom kuse vrá­ží do lavic, na chod­bě musí sná­šet pohr­da­vé pohle­dy svých spo­lu­žá­ků a nemá sebe­men­ší šan­ci, že si jí někdy všim­ne Mag­nus. Navíc si ji dva týd­ny před nej­dů­le­ži­těj­ší pod­zim­ní udá­los­tí ve ško­le vez­mou na muš­ku nej­na­myš­le­něj­ší hol­ky ze tří­dy. Kdy­by nemě­la kama­rá­da Nil­se, její život by byl abso­lut­ně nesnesitelný.

Anne Beu i Nil­se si urči­tě zami­lu­je­te. Super­krá­vy Theu, Ron­ju a Širin začne­te svor­ně nesná­šet. Bude­te se smát i bre­čet záro­veň. Zaru­če­ně. A roz­hod­ně, roz­hod­ně bude­te fan­dit Mag­nu­so­vě kape­le Fak Jas­tin i tajem­ným Dark Hor­se. Sou­boj talen­tů začíná!

O autorce

A. Aud­hild Sol­ber­go­vá (nar. 1975) je nor­ská nakla­da­tel­ská redak­tor­ka, korek­tor­ka a recen­zent­ka. Její prvo­ti­na Vál­ka pro­ti super­krá­vám (2014) se krát­ce po vydá­ní sta­la best­selle­rem. V srpnu 2015 vyšlo v Nor­sku její pokra­čo­vá­ní Super­bit­che­ne dri­ter seg ut (Super­krá­vy si děla­jí bláz­ny). Prá­va k vydá­ní prv­ní­ho dílu se pro­da­la do sed­mi zemí.

Ohlasy z recenzí

Výbor­ně napsa­né, skvě­la nača­so­va­né. Sol­ber­go­vá přes­ně ví, kde pří­běh při­krášlit a kde při­dat na tem­pu. Píše vtip­ně a dáv­ku­je děj tak šikov­ně, že se od kni­hy nemů­že­te odtrh­nout. Zkrát­ka se musí­te dozvě­dět, jak to skončí.
— Dagbla­det

Výbor­ná zába­va! Sol­ber­go­vá nechá­vá Anne Beu, aby si ze vše­ho děla­la legra­ci, popi­su­je zábav­né situ­a­ce i podiv­né lidi. Tuhle kni­hu je radost číst.
— Bar​ne​bok​kri​tikk​.no

Sol­ber­go­vá píše vtip­ně, děj má spád, posta­vy jsou skvě­le napsa­né… Kni­hu pros­tě jen tak neodložíte.
— Dagsa­vi­sen

Více o knize očima hlavní hrdinky

Všech­no to zača­lo s The­ou, krá­lov­nou všech krá­lo­ven v celém vesmí­ru, kte­rá se mnou cho­dí do tří­dy. Před tře­mi týd­ny ozná­mi­la, že se sta­la novou hlav­ní zpě­vač­kou v nej­víc cool sku­pi­ně ve ško­le Fak Jas­tin, se kte­rou se při­hlá­si­li do škol­ní sou­tě­že Sou­boj talentů.

I přes svůj špat­ný zrak jsem vidě­la, jak se má vlast­ní hrůza zra­čí v Nil­so­vě tváři.

Dob­ře, Thea je hezká a oblí­be­ná a nesty­dí se před pub­li­kem. A čím je to pub­li­kum vět­ší, tím se cítí líp, zvlášť když se mi vysmí­vá, což dělá asi tak desetkrát den­ně. Jed­nu věc ovšem nemá – talent. Thea zpí­vá jako šíle­ný šim­panz, kte­rý trpí sil­ným prů­jmem. Ne, nedě­lám si sran­du, stá­va­ly jsme ved­le sebe ve sbo­ru na základ­ní ško­le. Její hlas by pro­bu­dil i mrtvého.

A jako jsem si přá­la vidět její fiasko na jeviš­ti, stej­ně tak jsem se nemoh­la ubrá­nit tomu, že mi bylo líto Mag­nuse. Hra­je ve Fak Jas­tin na bicí a já ho mám cel­kem ráda.

No vlast­ně, hod­ně ráda.

Fajn, jsem do něj totál­ně zami­lo­va­ná, je to jasné?

Tohle všech­no o mně ví jedi­ně Nils. Je to můj nej­lep­ší kama­rád na celém svě­tě. Vlast­ně, mám-li být upřím­ná, je to můj jedi­ný kama­rád. Mož­ná vám už došlo, že nejsem ta nej­víc cool oso­ba ve škole.

Co to, že bych sly­še­la vaše překvapení?

Jsem pros­tě podivín.

Jinak to popsat nedokážu.

Jsem úpl­ně svět­lá albín­ka s věč­ně při­mhou­ře­ný­ma oči­ma, nosím tóno­va­né brý­le a moje pleť i vla­sy jsou bílé jako list papí­ru. Ve ško­le mi říka­jí Ta Albín­ka. Nebo mimoň, poša­ha­nej lúzr a hnuska, kte­rá nikdy nemě­la pří­te­le. Vyber­te si. Je mi to vcel­ku jedno.

A já tuhle hol­ku, jak mě vidí ostat­ní, nená­vi­dím. Přá­la bych si mít dlou­hé hně­dé vla­sy, být krás­ná a oblí­be­ná jako Thea. Přá­la bych si, aby se na mě ostat­ní podí­va­li a vidě­li mě, Anne Beu.

Přá­la bych si, aby si mě vši­ml Magnus.

Rozhovor s autorkou: „Chce to odvahu být sám sebou“

Autor­ky nor­ské­ho best­selle­ru Vál­ka pro­ti super­krá­vám A. Aud­hild Sol­ber­go­vé jsme se zepta­li, jaká reak­ce na kni­hu ji doja­la, jest­li se někdy cíti­la jako hlav­ní hrdin­ka Anne Bea a co v dět­ství ráda četla.

Jak bys­te popsa­la svo­ji kni­hu jed­nou větou?
Vál­ka pro­ti super­krá­vám je poho­do­vý román o přá­tel­ství, lás­ce a nale­ze­ní vnitř­ní síly v oka­mži­cích, kdy se vám chce všech­no vzdát.

Pro koho jste kni­hu psala?
Kni­hu jsem psa­la pro dív­ky a chlap­ce ve věku od deví­ti do tři­nác­ti let. Hlav­ním posta­vám v kni­ze je dva­náct, ale děti rády čtou o vrs­tev­ní­cích o něco star­ších, než jsou ony samy.

Cíti­la jste se někdy v dět­ství podob­ně jako Anne Bea?
Ve ško­le jsem naštěs­tí šika­nu nikdy neza­ži­la. Přes­to se vět­ši­na z nás během dospí­vá­ní cíti­la být jiná nebo opo­mí­je­ná. Ano, urči­tě jsem se tak cíti­la, a to i přes­to, že jsem měla dob­ré kama­rá­dy. Tlak oko­lí je v tom­to věku vel­mi sil­ný a pro dítě je důle­ži­té zapa­dat. Chce to odva­hu být sám sebou.

Jak na kni­hu rea­gu­jí dět­ští čte­ná­ři? Mlu­ví­te s nimi osob­ně? Jaká reak­ce vás nej­víc překvapila?
Poté co kni­ha v Nor­sku vyšla, setka­la jsem se se stov­ka­mi dětí. Jez­dím do škol a kniho­ven a pra­vi­del­ně s nimi o kni­ze mlu­vím. Dostá­vám také spous­tu dopi­sů od fanouš­ků a jejich reak­ce jsou vždy inspi­ra­tiv­ní. Musím říct, že nej­víc se mě dotk­ly reak­ce od dětí, kte­ré se mi pla­še při­zna­ly, že v Anne Bee pozná­va­jí sebe samy. Když je sly­ším mlu­vit o nadě­ji, že ostat­ní čte­ná­ři pocho­pí, jak je to hroz­né být šika­no­va­ný, a pak toho necha­jí, vhá­ní mi to slzy do očí.

Čím si vysvět­lu­je­te vel­ký úspěch knihy?
Od dětí vím, že se jim na kni­ze líbí její humor a také fakt, že Anne Bea se roz­hod­ne svým tyran­kám pomstít. „Slad­ká pomsta“ je u dětí vel­mi oblí­be­ná, stej­ně jako vzle­ty a pády tee­nage­rů. Rády čtou o tom, jaké je to být zami­lo­va­ný, cho­dit do ško­ly, vychá­zet se zou­fa­lý­mi rodi­či a uči­te­li. Psa­ní kni­hy vyprá­vě­né z pohle­du dva­nác­ti­le­té dív­ky mě stá­lo znač­né úsi­lí, v pod­sta­tě jde o její deník. Věřím, že prá­vě to při­spě­lo k úspě­chu kni­hy. Děti mají pocit, že pří­běh je opravdový.

Stu­do­va­la jste nějak blí­že pro­ble­ma­ti­ku albi­nis­mu? Proč jste se roz­hod­la dát hlav­ní hrdin­ce tako­vý hendikep?
Chtě­la jsem, aby byla tro­chu jiná. Už si přes­ně nevzpo­mí­nám, proč jsem si vybra­la albi­nis­mus. Nej­spíš mě ovliv­ni­lo moje dět­ství. Vyrůs­ta­la jsem v malé ves­nič­ce v již­ním Nor­sku, kde něko­lik albí­nů žilo, tak­že jsem o nich už něco věděla.

Jakou kni­hu jste měla jako dítě nejraději?
Moje abso­lut­ně nej­ob­lí­be­něj­ší kni­ha byla Anna ze Zele­né­ho domu od Lucy M. Mont­go­me­ry­o­vé, pří­běh jede­nác­ti­le­té kanad­ské dív­ky, sirot­ka, kte­rou adop­tu­jí dva star­ší sou­ro­zen­ci. Humor, vtip, jazyk, Anni­na jis­kři­vá osob­nost a fakt, že měla zrza­vé vla­sy a pihy stej­ně jako já – to vše způ­so­bi­lo, že jsem tu kni­hu nesmír­ně milovala!

Co by měla mít dob­rá dět­ská kniha?
Zásad­ní je sil­ný pří­běh, kte­rý musí být dob­ře posklá­da­ný a uvě­ři­tel­ný. Mys­lím, že spi­so­va­tel by se měl vyva­ro­vat rych­lých a jed­no­du­chých zkra­tek, jako jsou klišé, pří­liš mno­ho akč­ních scén a povrch­ní posta­vy, kte­ré nepů­so­bí oprav­do­vě. Vždyc­ky jsem měla ráda auto­ry, kte­ří se s obtíž­ný­mi a váž­ný­mi věc­mi vyrov­ná­va­jí s humo­rem. Ve svém psa­ní se sna­žím o totéž. Chci děti roze­smát i roz­pla­kat, chci, aby vidě­ly svět z jiné per­spek­ti­vy, což jim pomů­že roz­ví­jet jejich empatii.

Může­te pro­sím čes­kým čte­ná­řům poslat něja­ký vzkaz?
„Čte­me, abychom se ujis­ti­li, že nejsme sami,“ říká C. S. Lewis, slav­ný autor Leto­pi­sů Nar­nie, a já pev­ně věřím, že to je pří­pad vět­ši­ny z nás. Čte­ní je způ­sob, jak se spo­jit sám se sebou i s ostat­ní­mi. Může­me se cítit méně osa­mě­lí a záro­veň nám to umož­ní roz­ší­řit si obzo­ry. Nezá­le­ží na tom, zda pochá­zí­te z Nor­ska nebo z Čes­ka: zami­lo­vat se, najít oprav­do­vé přá­te­le, sna­žit se bojo­vat s poci­tem opo­mí­je­ní – to jsou uni­ver­zál­ní zku­še­nos­ti, kte­ré se týka­jí dětí na celém svě­tě. Dou­fám, že čeští čte­ná­ři se po pře­čte­ní Vál­ky pro­ti super­krá­vám budou cítit méně sami.