V porovnání s prvními dvěma díly trilogie (Problém tří těles a Temný les) obsahuje Vzpomínka na Zemi výrazně větší dávku mého osobního vkusu. Usiloval jsem o napsání ryzejšího románu z žánru science fiction, přičemž divoké spekulace jsem chtěl zavést do co největšího možného extrému. Vložil jsem do něj tedy myšlenku, že pozměňování přírodních zákonů vesmíru lze využít jako zbraň v interstelární válce, v jejímž světle pak vesmír a jeho zákony budou působit jako zaneřáděné zbytky po hostině bohů, jako zvláštní prostor, ve kterém bude sluneční soustava zničena poněkud morbidním, ale zároveň poetickým způsobem…
Předtím, než kniha vyšla v Číně, jsme s mým vydavatelem byli spíše pesimističtí, co se týče jejích komerčních nadějí na úspěch. Napsal jsem totiž román, o kterém jsem si myslel, že bude zajímat jen ty největší a nejskalnější fanoušky, neboť spadá do úzké definice toho, co je to „science fiction“. A slovy čínských žánrových kritiků je Vzpomínka na Zemi příkladem „science fiction fundamentalismu“.
Čínské sci-fi se tak poprvé dostalo široké pozornosti.
Kniha se však nečekaně dočkala obrovského úspěchu. Podařilo se jí dosáhnout většího účinku, než jaký měly předchozí dva díly, a stal se z ní bestseller. Ovlivnila debaty na mnohá témata a přečetli si ji i ti čtenáři, kteří se science fiction nikdy předtím nedotkli. Čínské sci-fi se tak poprvé dostalo široké pozornosti.
Současná čínská vědecko-fantastická literatura vykračuje po cestě podobné té, po které se ubírá ta americká. Postupem času větší důležitost získalo spíše literární provedení než vědecká představivost. Science fiction „měkne“ a nová generace autorů se odvrací od campbellovského estetického ideálu, o nějž jsme dříve usilovali. Dokonce i já, který jsem o sobě prohlašoval, že jsem ten „nejtvrdohlavější fanoušek sci-fi“, jsem o onom tradičním ideálu science fiction pochyboval. Přemýšlel jsem, jestli neztratil svůj půvab, a připadal jsem si jako osamělý obránce území, o které už nikdo nestojí.
Ukázalo se, že jsem se mýlil. Science fiction v tradičním slova smyslu si pro čistokrevné fanoušky stále uchovává svoji vitalitu. Připomnělo mi to jedno filozofické přísloví, že bez ohledu na to, jak nepopulární se daný princip může zdát, nemůže být považován za mrtvý.
Ve Vzpomínce na Zemi jsem se přitom musel otevřeně vypořádat s tématem, které bylo v Problému tří těles a Temném lese pouze okrajové – s apokalypsou. Pro západní science fiction se už může jednat poněkud o klišé, ale pro čínské autory a čtenáře představuje apokalypsa novou významovou rovinu.
V čínské vědecko-fantastické literatuře posledních sta let se apokalyptické náměty téměř neobjevují. Platí to převážně pro období před rokem 1990, kdy se čínská sci-fi vyvíjela samostatně a v izolaci od západního vlivu. Nejsem sice s historií čínské science fiction zcela obeznámený, ale nedovedu si z tohoto období vybavit jedinou čínskou povídku nebo román o apokalypse. Jejich absence má svůj původ v čínské kultuře. Na rozdíl od západního křesťanství, které je neoddělitelně propojené s eschatologií, se v čínské kultuře koncept konce světa téměř nenachází. V prastaré čínské mytologii se sice objevuje počátek světa (např. bůh Pangu z prvotního chaosu stvořil oblohu a zemi, bohyně Nüwa z hlíny vytvořila lidskou rasu atp.), ale žádný konec. V čínském povědomí se vesmír rozkládá na časové ose rozprostírající se daleko do budoucnosti bez konce a beze změny. V takovém kulturním prostředí představovalo psaní apokalyptického příběhu, jenž začíná v současnosti, pokračuje zničením sluneční soustavy a končí doslova zánikem vesmíru, určité vzrušení, které západní autoři zabývající se stejným tématem nemusí vůbec zažít.
Musel jsem se vrátit k metodám žánru science fiction, jež jsem chtěl překonat – musel jsem napsat budoucnost jako historický román.
Brzy jsem zjistil, že psaní apokalypsy, která dodržuje přísnou logiku racionální spekulace, je nesmírně obtížné. Tváří v tvář naprosté zkáze a konci světa si lidská společnost projde řadou extrémních, spletitých a intenzivních proměn. Ty proniknou do politiky, ekonomie, kultury a všech ostatních oblastí a ovlivní každou společenskou třídu – zásadně promění to, jak každý jedinec prožívá čas, jenž mu ještě zbývá. Nejprve jsem chtěl vykreslit celkový obraz společnosti, která čelí apokalypse, a popsat lidstvo v jeho posledních dnech skrze velké množství postav a obrovské množství detailů – bylo by to něco jako sci-fi verze Války a míru nebo vlivného čínského románu Ordinary World (Obyčejný svět) od autora Lu Jao. Pak jsem ale zjistil, že je nemožné tuto velkolepou vizi uskutečnit v rámci délky jednoho románu (přinejmenším takového, který by se ještě dal číst). Musel jsem se vrátit k metodám žánru science fiction, jež jsem chtěl překonat – musel jsem napsat budoucnost jako historický román.
Tento přístup je pro science fiction zabývající se vývojem celého světa celkem běžný. V takovéto tvorbě jsou dějiny dílem několika postav, které jsou podobné legendám, a osud světa leží v rukou jen malého počtu protagonistů. Příběhy tohoto typu jsou z racionálního hlediska nerealistické – a Vzpomínku na Zemi jsem takto napsal jen proto, že jsem nedokázal přijít na žádný lepší způsob. Osud světa v románu tedy závisí na rozhodnutích několika postav, které v něm figurují jako spasitelé. Vytvořil jsem z nich tudíž alespoň symboly určitých sociálních skupin nebo archetypů. Například Čcheng Sin, hlavní hrdinka, představuje z dnešního pohledu správné morální zásady a lidské hodnoty. Kráčí vstříc apokalypse obklopena světlem a spravedlností. Postava Čcheng Sin pro mě byla pokusem ztělesnit jeden obzvlášť neodolatelný rys science fiction: to, co je v našem světě světlé a vznešené, se změnou premis fiktivního světa dovede proměnit v něco temného a zlého – a naopak. Téma apokalypsy nám poskytuje velkolepou laboratoř pro myšlenkové experimenty, ve které mohou být morální zásady a hodnotové systémy skutečného světa vystaveny tlaku, pod nímž se stanou stejně tvárnými jako jíl.
Vzpomínka na Zemi není dokonalé dílo, ale je přesně tím typem science fiction, který jsem chtěl vytvořit nejvíc.
