Svůj první rukopis napsala Klára Aycox za tři měsíce a hned po dopsání posledního slova ho poslala do světa. Měla štěstí. Nakonec z něj vznikla kniha Pech, která přináší milovníkům detektivních zápletek svěží vítr ze severu. Děj tří příběhů, jež v knize propojuje postava vyšetřovatele Pecha, se totiž odehrává na Liberecku a Jablonecku, v místech, kde autorka žije. U trati linky č. 11, nejdelší meziměstské tramvajové trati v Česku.

Po letech bádání vydává profesor filmové vědy Jiří Voráč knihu, která se zabývá exilovým obdobím scenáristy a režiséra Vojtěcha Jasného, jedné z nejvýznamnějších postav české poválečné kinematografie. Přibližuje v ní, jak se autor nezapomenutelných filmů Všichni dobří rodáci nebo Až přijde kocour adaptoval na nové prostředí, a dotýká se i kontroverzních témat.

Mimořádně oblíbená spisovatelka Petra Soukupová vydává novou knihu Věci, na které nastal čas. Využila v ní už dříve napsaných povídek a nový příběh zasadila do prostředí rodiny, která se v jejích povídkách občas objevuje už od roku 2014. Čtenáři tak v knize znovu najdou Alici a Richarda, rodiče, kteří spolu žijí už sedmnáct let. A taky dvě děti, Káju a Lolu. Rodinný stereotyp ale v novém románu v povídkách nabourá někdo další…

Po třech románech s tíživými tématy vyvěrajícími ze soužití matek a dcer vydává Viktorie Hanišová knihu podobně tíživých povídek. Čtenáři je zatím hodnotí velmi pozitivně a kniha sbírá body i mezi kritiky. V téže chvíli se však autorka chystá na výrazné ukročení ze své dosavadní spisovatelské dráhy. Na jaře jí vyjde kniha třinácti portrétů městských osobností, které se snaží ve městě udržitelně využívat půdu a chovat se šetrně k životnímu prostředí. Kniha bude dalším dílem v nové edici Klimax nakladatelství Host.

Každý říjen si připomínáme výročí vzniku samostatné československé státnosti. A rokem 1918 začíná i nová kniha Jiřího Padevěta Republika, která historii státu do roku 1989 připomíná v sedmdesáti třech povídkách.

Už v sedmnácti letech začal psát příběh, který se mohl stát skoro každému klukovi. Vyprávění, v němž nechybí klubovna, první cigareta, srkání piva, první překvapivá blízkost, pomsta ani neštěstí, nakonec Vojtěch Rauer napsal za pouhý měsíc. Další dva roky mu ale trvalo, než se k němu vrátil, dokončil ho a poslal do nakladatelství. „Bylo v něm něco pro mě až moc osobního,“ přiznává.

Loni vydal Miloš Doležal knihu dokumentárních povídek Čurda z Hlíny. Letos přidává další tři příběhy v novince Do posledních sil. Hlavní postavou ústřední povídky je malíř a spisovatel Josef Čapek a poslední období jeho života za protektorátu. Doležal znovu popisuje boj dobra se zlem, tentokrát ale z jiného úhlu. „Součástí příběhů Čurdy a dalších konfidentů gestapa byli jejich protivníci, čeští vlastenci a odbojáři. V téhle knížce jsem perspektivu obrátil, hlavní protagonisté jsou lidé, kteří se s totalitním režimem rvali, bojovali proti němu či se z jeho chapadel vysoukali, ale současně jsem dohledal i konkrétní tváře a osudy spoluviníků smrti Josefa Čapka, parašutisty Vladimíra Hauptvogela či lidických dětí v Lodži,“ vysvětluje Doležal.

Jakuba Katalpa vydává román Zuzanin dech, syrovou knihu o milostném trojúhelníku i jizvách, které na lidských duších zanechávají „velké dějiny“. Příběh začíná v době, kdy jsou hlavní postavy dětmi. Ve třicátých letech minulého století je ještě vše snadné a sladké jako cukr z cukrovaru, kde se děj knihy odehrává. Pak ale přichází německá okupace, dospívání a nevyhnutelné okolnosti, které všechno mění. Okolnosti letos odsunuly i vydání knihy, původně totiž měla vyjít na jaře. „Kniha vznikala necelé dva roky. Zhruba půl roku mi trvaly rešerše. Těšila jsem se, že vyjde v dubnu, protože všechny mé knihy vždycky vycházely na podzim. Jenže přišel koronavirus a vydání se posunulo, právě na podzim. Asi je to osud,“ říká Jakuba Katalpa.

Michal Sýkora vydává novou knihu povídek s názvem Nejhorší obavy. Ve třech jejích detektivních povídkách se na scénu vrací i jeho nejoblíbenější postava, vyšetřovatelka Marie Výrová. V rozhovoru k právě vydané knize ale přiznává, že jako autor svět detektivek spíše opouští. „Dřív jsem používal detektivní zápletku jako jakýsi „věšák“, na který jsem mohl portréty lidí nebo kritický náhled na nějaké aspekty současného života funkčně „zavěsit“, poslední dobou ale zjišťuji, že se obejdu i bez zločinů,“ říká oblíbený autor. Jedním dechem ale dodává, že ani v budoucnu jeho čtenáři o Marii Výrovou nepřijdou.

Literární vědec a kritik Jiří Trávníček vydává novou knihu. Trochu odlehčenější než jiné; kniha navíc zaujme poutavým designem. Kulturní vetřelec je kalendáriem, mapou večírku, který se málem nekonal: „Když vezmeme dějiny lidského rodu, tak 97 % veškerého času, který trávíme na planetě, jsme se obešli bez písma a čtení. Přirovnal bych to k party, na níž už se zvedají židle, kasíruje se, ale na poslední chvíli se tam vetře čtení — a najednou vše dostane úplně jiný a nový směr a zdá se, že večírek bude ještě bujaře pokračovat, ale už po čertech jinak,“ vysvětluje Jiří Trávníček.

Kristině Májové vychází první kniha s názvem O ostatních nevím nic. Čtenáře zavádí do světa splněných přání, která ale mohou být i děsivá. „Jako malá jsem přání milovala. Když padala hvězda nebo se sfoukával dort; měla jsem radost, když mi vypadla řasa — máma mi říkala, ať do ní fouknu a něco si přeji. Občas jsem si nějakou i vytrhla, protože přání byla spousta. Teď už se asi vejdu do těch, která jsou předtištěná na přáníčkách — štěstí, zdraví, spokojenost,“ říká mladá spisovatelka.

Když před pár lety vyrážel v sedle kola z jihočeských Prachatic do Afriky, netušil, že své zážitky jednou sepíše. Letos v červnu však Tadeáši Šímovi vychází kniha Na kole přes Afriku. Ta zdaleka není jen záznamem jeho cest, ale i meditací o touze po pohybu, o boji se strachy a předsudky. „Už jako malý jsem chtěl psát knihy. Ale že budu psát v Africe a ještě k tomu na kole, na to bych si nevsadil,“ říká.