„Na život se dívám jako na mozaiku.“

Lidmila Kábrtová vydává svou třetí knihu, román Čekání na spoušť. Jeho děj se odehrává během sedmdesáti let a každý z osmi příběhů vnáší do děje vlastní náhled a příspěvek k celkovému vyznění, který knihu mění v kroniku míjení. Román ohledává, jak zdánlivě nedůležitá rozhodnutí jedněch působí na životy druhých a jak i zdánlivě nenápadné události mohou ovlivnit někoho, o kom to vůbec netušíme.

„Ego je pečeť k rozlomení.“

Vychází kniha Znamení neznámého. Spisovatel Jan Němec a novinář Petr Vizina v ní prostřednictvím devíti rozhovorů přibližují čtenářům zkušenosti s vnitřní proměnou lidí, kteří hledali sami sebe a přitom našli daleko víc. Ptali se třeba kněze, malíře, muzikantky, básníka, ekologa, filosofky, ale i opata zenového kláštera. Příběh každého z nich je jiný. Ale dotek neznámého je spojuje.

Už mi nestačilo fantastiku jen přijímat, nutkavá potřeba být její součástí přerostla v činy

Rozhovor s Janem Kucinem o jeho prvotině Když padaly hvězdy.

Po stopách pražských dělnických kolonií: Simona Bohatá zachycuje jejich dávno ztracenou atmosféru

Jsou spisovatelé, kteří disponují schopností vykreslit prostředí děje knihy s důkladností sobě vlastní, až čtenář rychle získá pocit, jako by zmíněné lokality důvěrně znal. Jedním z takových autorů je Simona Bohatá, které v nakladatelství Host nedávno vyšla novinka Klikař Beny. Nejde přitom o autorčinu prvotinu. Na kontě má Bohatá ještě další dvě knihy: Máňa a my druzí a Všichni sou trapný. „Klikař Beny je první kniha, kde vůbec nefiguruji. Námětem knihy se stala povídka, jejímž středobodem je boj mého muže s vojenskou správou i mnoho jeho dalších skutečně prožitých příběhů, které se v knize prolínají s těmi, jež jsem si možná vymyslela, ale možná že je prožil někdo jiný,“ uvádí autorka.

O minulosti jsem nikdy psát nechtěl, říká Michal Vrba

Zeptej se ďábla. Tak se jmenuje v pořadí čtvrtá kniha spisovatele Michala Vrby, který byl před dvěma lety nominován na cenu Magnesia Litera za svou sbírku povídek Kolem Jakuba. Příběh Františka Horáka s přezdívkou Rudej vztek začíná na konci socialismu, vrcholí ale v dnešních dnech. „Své postavy potřebuji vystavit něčemu nečekanému, mezním situacím. Historie je jen vedlejší efekt. Až mi přinese inspiraci téma ze současnosti, napíšu ho,“ říká Michal Vrba.

Anketa: Proč je kniha Tiché jaro stále aktuální?

Vychází český překlad jedné z nejvlivnějších knih dvacátého století. Dílo Tiché jaro americké bioložky a spisovatelky Rachel Carsonové je mnohem víc než jen studií o dopadech zemědělské chemie na životní prostředí. Je brilantně napsaným svědectvím o tom, co ztrácíme, o lžích agroprůmyslu, voláním o pomoc a jiskrou, která zažehla zájem milionů lidí i politiků o stav a zdraví naší planety. Na to, jak zásadní je kniha i téměř šedesát let od prvního vydání a jak ji číst ve stínu environmentálních hrozeb současnosti, jsme se zeptali několika osobností z oblasti českého environmentálního hnutí.

„Pro Benyho jsem musela napsat vlastní knihu.“

Na konci srpna vyjde nový román Simony Bohaté Klikař Beny. Jeho děj je zasazen do prostředí dělnických kolonií, které mizí z map našich měst. A stejně jako autorčina předchozí kniha Všichni sou trapný zavede čtenáře na okraj socialistické společnosti. „Všechny mé postavy žijí v současnosti. Ale jejich minulost je součástí jejich každodennosti,“ říká autorka.

Při psaní jsem myslela na to, jaká jsem byla v šestnácti

Kniha Démon ze sídliště je příběhem šestnáctiletého Šimona, který hledá sám sebe v nudném a pokryteckém světě dospělých. Středem jeho vesmíru je blackmetalová kapela, v níž hraje se svými kamarády a která má být temnější než noc. Jednou si k nim v hospodě přisedne tajemný muž jménem Sorat, s nímž se společně pokusí vyvolat ducha zemřelé dívky. Spisovatelka Iva Hadj Moussa v knize barvitě popsala temné období dospívání, kdy se člověk musí vymezit vůči všemu, co ho obklopuje. „Člověk neví, co se sebou, neví, co se děje, přitom na sobě ale pořád nevědomky pracuje. Je to zásadní období,“ říká.

Chtěl bych, aby má kniha byla příspěvkem k debatě

Petr Šesták vydává román s názvem Kontinuita parku, příběh Josefa, který se po letech studií ve velkém městě a životě v zahraničí na cestách vrací do rodného města, aby tam působil jako středoškolský učitel. A zjišťuje, že i když je městečko v pohraničí malebné, je pořád stejným maloměstem, jak ho znával. Josefův příběh je zároveň exkurzí do života mladého člověka, který se ocitl v mezeře mezi životem v normalizaci a kapitalismem, a reflektuje i vpád nových technologií. „Jaké budou mít následky, to se teprve projeví. Když nic nenapadlo nás, jako děti jsme si celé odpoledne vydrželi šťourat klackem v zemi. V mozku se nám dělo asi něco jiného než při rolování na Instagramu. Ale teprve čas ukáže, jaké to bude mít důsledky,“ říká Šesták.

„Žijí-li děti o samotě v digitálním světě, můžeme za to, my, rodiče“

Dnešní děti mají často všechno — mobil, počítač, klidně i bazén za domem —, ale vlastně vyrůstá každé tak trochu samo. V době pandemických opatření se jejich svět ještě více smrskl. Nad knížkou Kubíkova cesta si můžete zavzpomínat na dobu, kdy byl svět ještě normální. Není to však nostalgická utopie pro potěchu rodičů, tohle je knížka pro děti, které vyrůstají s mobilem. „Žijí-li děti o samotě v digitálním světě, můžeme za to, my, rodiče,“ je přesvědčený autor knihy Jakub Špičák. Nad digitální generací ale rozhodně neláme hůl. V tom s ním souhlasí i ilustrátorka knihy, slovenská výtvarnice Petra Lukovicsová. „Když to zvládneme my, zvládnou to i děti.“ A pozitivní přístup teď potřebujeme víc než cokoliv jiného, nemyslíte?

Děti snadno přijímají příběhy vyprávěné zvířaty

Dětské leporelo Rok v lese se i několik let po svém vydání těší obrovské oblibě mezi dětskými čtenáři. Aby také ne. Laskavé ilustrace Emilie Dziubakové učarovaly dětem po celém světě. Ale děti odrůstají a obrázkové leporelo bez textů už jim po nějakém čase nestačí, chtějí víc. Právě pro ně jsou Stavitelé z říše zvířat, jejichž autorku jsme pro vás krátce vyzpovídali.

Povědomí o udržitelnosti v Česku pořád není dostatečné

Viktorie Hanišová dostala po vydání sbírky povídek Dlouhá trať nápad: opustit na chvíli dráhu uznávané prozaičky a překladatelky a vyzkoušet si něco dalšího. Uprostřed pandemie se pustila do rozhovorů s lidmi, kteří se snaží žít udržitelně ve velkých městech — a nejen to, třeba se i starat o prostředí kolem sebe a zakládat projekty, u nichž není hlavním kritériem jen co nejnižší cena výrobků, ale i jejich příběh. „Mou snahou bylo připojit se k proudu, který tyhle projekty zná a představuje je dalším lidem. To povědomí ještě není příliš velké,“ říká spisovatelka, která své rozhovory shrnula do knihy Beton a hlína.